PETROV 

Ediční program nakladatelství byl zpočátku dosti pestrý; jednak reagoval na okamžitou poptávku typickou pro začátek devadesátých let (Rudolf Ströbinger: Vražda generálního tajemníka. Poslední Stalinův exemplární proces, soud s Rudolfem Slánským; Jaromír Sopouch: Za památkami Říma a Vatikánu), jednak obsahoval texty vydávané zřizovatelem s praktickým účelem (koncelebrační texty; nová a novelizovaná znění zákonů etc.). Obecně se Petrov zpočátku profiloval jako křesťanské nakladatelství pro rozsáhlé spektrum čtenářů. Vedle prací teologických, filozofických a historických (Dominik Duka: Škola vnitřní modlitby, Josef Ratzinger: Úvod do křesťanství, studie Karla Máchy o Descartesovi a J. J. Rousseauovi) se postupně zájem rozšířil i na beletrii. Vycházely knihy pro širší čtenářské vrstvy a pro děti (Hynek Jurman: Pernštejnský tis. Pověsti ze Zubří země, Vojtěška Mazálková: Paní z Lemberka; Dagmar Lhotová: Cesta k Betlému, Jan Zahradníček: Ježíškova košilka), vedle toho ovšem i Demlova Pouť na svatou horu či reprezentativní ilustrované vydání Ptačí zahrádky Bartoloměje z Chlumce. Ojediněle byla zastoupena i původní básnická tvorba (Marek Buš, Libor Koval). Nakladatelská strategie v počátcích Petrova byla nicméně spíše impulsivní a úsilí o systematičtější členění do edičních řad ztroskotalo zpravidla hned v počátku: jak v Knižnici Lidové demokracie, tak v edicích Speranza a Via Petrov představuje vyšlo v roce 1991 pouze po jednom svazku.
Výraznou změnu profilace nakladatelství znamenal příchod básníka a literáta Martina Pluháčka do funkce šéfredaktora v září 1991. Už v roce 1992 ubývá křesťansky zaměřené literatury (zastoupena zůstává především překlady filozofických děl Nikolaje A. Berďajeva, Jeana Guittona nebo Françoise Mauriaca) a nakladatelství se začíná výrazně orientovat na krásnou literaturu, především na poezii (v roce 1992 vychází Ivan Blatný, Zeno Kaprál, Ludvík Kundera, František Listopad), zastoupena je však i próza (Jiří Janatka, Wernischovy drobné básně v próze Doupě latinářů či překlad povídek Trumana Capoteho Ručně vyřezávané rakvičky) a eseje (Samuel Beckett). Na vydání několika titulů spolupracoval Petrov s dominikánským vydavatelstvím Krystal OP. Od podzimu 1992 se Martin Pluháček jako nový majitel nakladatelství snažil o čtenářsky elitnější ediční politiku; spolu s důsledky ztráty finančního zázemí v rámci podniků ČSL tato změna nutně přinesla jednak snížení počtu vydávaných titulů, jednak menší náklady (u poezie klesly z původně obvyklých 2000 na 800). V prvních dvou letech produkce početně klesla na osm, resp. sedm titulů ročně: vedle poezie (Ivan Diviš, Viola Fischerová, Zbyněk Hejda, Jiří Kuběna, Ivan Slavík, Andrej Stankovič, Jindřich Zogata) se v nakladatelském plánu prosazují drobnější prózy (Alexandra Berková, Daniel P. Munk), často humorného nebo recesního ladění (J. A. Pitínský, Miroslav Skála, Ivan Wernisch); vedle toho však vychází i dvousvazková práce Martina C. Putny o ruské kulturní emigraci Rusko mimo Rusko. Ekonomicky Petrov podporovaly především granty; ve snaze zajistit finanční prostředky i z vlastních zdrojů vydal Pluháček v roce 1994 překlad detektivního románu E. S. Gardnera a o rok později knihu americké sexuoložky Giny Ogden Ženy, které milují sex, nikoli však pod značkou Petrov, nýbrž Špilberk (znovu se tato značka v pozměněné podobě připomněla v roce 2000, kdy v nakladatelství Spielberg vyšlo druhé vydání prózy Simony Monyové Krotitelka snů v totožné grafické úpravě jako první vydání v Petrově z roku 1998). Od roku 1995 již roční produkce nakladatelství postupně stoupala až ke 32 titulům v letech 2003 a 2004.
Roku 1996 se Petrovu podařilo získat do edičního plánu román Michala Viewegha Účastníci zájezdu a čtenářsky úspěšný prozaik, který zde již dříve vydal soubor parodií Nápady laskavého čtenáře, se stal kmenovým autorem nakladatelství. Vysoké náklady jeho knih svou prodejností zabezpečily ekonomickou prosperitu a umožnily Petrovu nejen rozvinout řadu vedlejších aktivit, ale především se zaměřit na tvorbu svébytných literárních solitérů a nezavedených autorů. Svou rostoucí produkci začalo nakladatelství členit do několika volných řad, vymezených ovšem spíše žánrovým členěním (poezie, próza, eseje), případně sjednocující grafickou úpravou svazků („Velká řada poezie“, „Eseje“), nikoli jasně definovanou dramaturgií jednotlivých edic, o čemž svědčí i skutečnost, že v tištěných a internetových sebeprezentačních materiálech bývá týž titul občas zařazen hned v několika řadách (k prolínání dochází zejména mezi prózou a eseji); dále uváděný počet svazků jednotlivých řad je tedy třeba chápat jako orientační.
„Hlavní řada“ (1996–2005, cca 95 sv.) sdružovala pestrou škálu prozaické produkce od vydavatelsky prestižních titulů (mj. tu v prvním vydání vychází Škvoreckého novela Pulchra) a titulů zaměřených na vyhraněnější typy čtenářů (Wernischův výbor z prozaického díla Lva Blatného; na druhé straně např. provokativní parodie Blumfeld 2001 [=Lubomír Drožď]: peep show či punkové texty Misantrop: Plivanec na rozloučenou) přes zavedené autory střední generace (Michal Ajvaz, Alexandra Berková, Tereza Boučková aj.) a ojediněle i debutanty (Radka Denemarková) až po vysokonákladové bestsellery Michala Viewegha. Jádrem „Hlavní řady“ byly knihy kmenových autorů nakladatelství, tedy autorů publikujících výhradně či přednostně v Petrově: vedle Viewegha k nim patřili např. Irena Dousková, Martin Fahrner, Petr Hrbáč, Václav Kahuda, Odillo Stradický ze Strdic, Marian Palla, J. A. Pitínský, Jaroslav Pížl, Michal Šanda, Bohuslav Vaněk-Úvalský a roku 1999 do Petrova z nakladatelství Atlantis přešel také prozaik Jiří Kratochvil. Objevily se tu i druhé knihy autorů, jejichž debuty, publikované v jiných nakladatelstvích, vzbudily odbornou či čtenářskou pozornost (Hana Andronikova, Roman Ludva). O hledání autorských osobností atraktivních pro širší čtenářskou obec svědčí např. zařazení prózy Simony Monyové Krotitelka snů, jejíž vydání doprovázela reklamní kampaní prezentující autorku jako „Viewegha v sukních“, nebo souboru drobných próz Martiny Formanové (manželky režiséra Miloše Formana), případně nového románu prozaika Zdeňka Zapletala Půlnoční pěšci doprovázeného reedicí autorova bestselleru z osmdesátých let Půlnoční běžci. Jen výjimečně byla zařazena překladová literatura (ocenění Magnesia litera Kniha roku Petrov získal za překlad rozsáhlého románu Jana Nováka o anabázi bratří Mašínových Zatím dobrý).
Edice poezie, od roku 1996 označovaná jako „Velká řada poezie“ (1992–2005, 73 sv.), vycházela postupně ve dvou, resp. ve třech grafických podobách. Objevují se zde zavedená autorská jména, v počátcích zejména básníků, kteří nemohli v předchozích letech publikovat (Ivan Diviš, Viola Fischerová, Zbyněk Hejda, Jiří Kuběna, Andrej Stankovič ad.); po celou dobu existence Petrova patřil k nejužšímu autorskému okruhu básník Ivan Wernisch, nových vydání se zde dočkala Blatného sbírka Stará bydliště. Později tuto škálu nakladatelství rozšířilo jednak o básníky blízké naturelu vydavatele (Jiří Dynka, Tomáš Kafka, Zeno Kaprál, Jan Antonín Pitínský, Miroslav Salava, Jiří Veselský), jednak o autory příslušející k Petrovu regionálně (Quirin Jedlička, Milan Ohnisko, Leoš Bacon Slanina, Zdeněk Volf). Z dalších autorů ve „Velké řadě poezie“ publikovali Norbert Holub, Petr Hrbáč, Jiří Janatka, Lubor Kasal, Jaroslav Pížl, Petr Odillo Stradický ze Strdic, Vít Slíva, později Roman Szpuk (též pod pseudonymem Zuna Cordatová) nebo Bogdan Trojak. K rozšiřování autorského okruhu docházelo zejména na počátku 21. století spíše neprogramově: vedle surrealisty Pavla Řezníčka se v knižnici objevil například normalizační básník Jaroslav Čejka. Do podoby edice zasáhl i editor Radim Kopáč, který sbírky některých autorů doprovodil doslovy, popřípadě je i redakčně připravil (mj. Emil Bok nebo Lukáš Marvan).
Řada Eseje (1996–2005; 18 sv.) vycházela ve dvou grafických podobách a sdružovala úvahy nejen o povaze literatury (Michal Ajvaz, Jiří Kratochvil, Jiří Kuběna, Přemysl Rut) či jazyka (Vladimír Fux), ale i filozofující, politické, kulturní či obecně společenské texty (fejetony Pavla Šruta a Jána Štrassera, publicistické úvahy M. C. Putny, několik knih cestovatelských a environmentalistických textů biologa Stanislava Komárka aj.). Až na výjimky jsou základem většiny těchto knih sebrané časopisecky nebo deníkově již publikované texty jednotlivých autorů, zpravidla doplněné jedním, ojediněle i více texty novými. Řada přinesla i zajímavé editorské počiny (Vladimír Borecký připravil svazek textů Jana Lukeše /Car Osten/ Můj život v hudbě, Karel Jadrný soubor rozhlasových úvah Josefa Jedličky).
Roku 1996 začala vycházet edice New Line (1996–2004, 37 číslovaných sv. ve dvou grafických podobách; od poloviny roku 2004 s novou grafickou úpravou a pod názvem Nezavedení, 6 sv., red. Milan Ohnisko), jediná jinak než pouze žánrově vymezená řada, která poskytovala publikační prostor většinou (nikoli však výlučně) debutantům, obecněji „nezavedeným“ básníkům a prozaikům. Básnické sbírky tu publikovali Jiří Dynka,Tomáš Kafka, Radek Malý, Naděžda Plíšková, Miroslav Salava, Jiří Staněk, Jana Soukupová, ale i Norbert Holub či Lubor Kasal a pod pseudonymem Tomáš Fuk tu vydal sbírku Kamera obskura i básník Jiří Žáček); jako jeden svazek edice vypravili Martin Pluháček a Andrej Stankovič knihu básnických textů Jana Lukeše (Car Osten). Povídky, kratší novely či jiné drobné texty otiskli v New Line pozdější kmenoví autoři Martin Fahrner, Petr Hrbáč, Václav Kahuda, Petr Koťátko či Marian Palla; z dalších např. Naďa Bilincová, Václav Böhmsche, Daniel Micka, Ewald Murrer, Petr Ulrych, Anna Zonová aj. V letech 2004–2005 rozšířila edice svou působnost současně též na internetové stránky nakladatelství: v této podobě byly zveřejněny vybrané rukopisy 23 autorů.
Mimo edice vycházely nejen sborníky z bítovských setkání (Bítov ´96, ´97, ´98, ´99), ale také např. reprezentativní monografie Architekt Bohuslav Fuchs Iloše Crhonka, antologie českého surrealismu 90. let XX. století Letenka do noci (eds. František Dryje a Pavel Řezníček), antologie poezie 20. století Ryby katedrál (ed. Petr Odillo Stradický ze Strdic) nebo dva svazky antologií opomíjených a zapomenutých českých básníků Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a Píseň o nosu, které stejně jako almanach básníků blízkých nakladatelství Lepě svihlí tlové sestavil Ivan Wernisch; dále např. knižní zpracování televizního cyklu Radovana Lipuse a Davida Vávry Šumná města, rozhovory hudebního publicisty Ondřeje Bezra, publicistky Jany Klusákové aj.
Náklady knih vydaných v Petrově do konce roku 1992 se pohybovaly často relativně vysoko (Paní z Lemberka Vojtěšky Mazálkové vyšla v nákladu 30 000 výtisků stejně jako Zahradníčkova Ježíškova košilka; Cesty k Betlému Dagmar Lhotové bylo vydáno rovněž 20 000 kusů + 5000 v německé verzi, Keltských pohádek Jana Vladislava 10 000). Vysokých nákladů dosahovala i duchovní a teologická literatura (zhruba 4000) a poezie (první neexilové vydání sbírky Ivana Blatného Stará bydliště vyšlo ve 4000 ks, ostatní náklady se pohybovaly kolem 2000). Během 90. let náklady klesaly: pohybovaly se u poezie kolem 300 ks (u textů Ivana Wernische ovšem prodejný náklad stoupl až k 1000 ks), podobně v edici New Line; u esejů nakladatelství uvádí 500–1500 ks. Náklady prozaických knih byly relativně rozličné – nejvýše dosahují romány Michala Viewegha (s dotisky přes 100 000 ks) a Ireny Douskové (Hrdý Buďžes přesáhl v součtu 30 000 ks); obvyklý náklad se pohyboval průměrně kolem 500 ks.