Přemysl RUT
Mnohostranná literární tvorba Přemysla Ruta zahrnuje divadelní a rozhlasové hry, původní i apokryfní prózy, básně a eseje. Jeho dramatické texty, jejichž základní situace nezřídka vychází ze starších literárních předloh, mají podobu složitě komponovaných intelektuálních konstrukcí – podobenství o situaci člověka, hledajícího své postavení v absurdním světě nepravd a frází. V neskrývané reakci na stav české společnosti v období tzv. normalizace je jejich základním principem tragikomický paradox, polarita absurdní reality a reálné absurdity. Rutovo výrazně filozoficky orientované úsilí dobrat se smyslu jazyka, a tím i smyslu skutečnosti samé, pracuje s napětím mezi žitou skutečností a její fiktivní, jazykově fixovanou podobou tak, jak ji utváří zejména dehumanizující fráze. Těžiště jeho her proto neleží v činech dramatických hrdinů, ale v dialozích, pracujících s prolínáním přímého a přeneseného významu slov či s rozporem mezi obecným významem slova a jeho platností jako jména vlastního (většina dramatických hrdinů má charakter alegorické postavy). Jako reakci na medializaci a virtualizaci světa lze vnímat některé Rutovy novější hry, v nichž se jako téma klade těžko rozeznatelná hranice mezi skutečností a iluzí a mocensky motivovaná manipulace se skutečností (soubor Hry s druhým já).
Autorův cit a smysl pro kvality jazyka určuje rovněž Rutovu tvorbu básnickou a prozaickou. Jeho poezie není tradiční lyrickou výpovědí, ale usiluje o humornou poetizaci jevů, jež se mnohdy stávají nositeli až překvapivě nových básnivých obsahů. Kniha Menší poetický slovník v příkladech je souborem „poetických definic“, s vtipnou ironií objasňujících základní pojmy „básnického řemesla“. Autor zde vytvořil vlastní básnické příklady k pojmům literární poetiky a souběžně i žánrově velmi různorodou sbírku epigramů, básnických parodií a ohlasů.
Rutovy prózy (Náměsíčný průvodce Prahou) mají žánrově blízko k moderní pohádce či apokryfu, přímočaře směřujícímu k pointě. Jsou založeny na nevšedním nápadu, na radosti z fabulace, humorném paradoxu, ironii a vtipné nadsázce. Autorova intelektuální fantazie nechává jednotlivé postavy prožívat neskutečné příhody, včetně setkání s pohádkovými bytostmi. V povídkové části souboru V mámově postýlce je každodenní stereotyp rozrušován vstupem racionálně nevysvětlitelných událostí, zdánlivě harmonická atmosféra je rozbíjena dějovými zvraty s různě odstupňovanými odstíny svrchované ironie, vedoucími často k absurdním koncům. V pohádkové části téže knihy se Rut inspiruje klasickými pohádkovými příběhy, jež inovuje zaplňováním „bílých míst“, relativizací jejich kanonizovaného znění, nasvícením tématu z odlišné perspektivy. Tímto postupem, jenž se objevuje i v jeho dalších prozaických knihách, dokazuje, že i zdánlivě uzavřené, hotové, schematické příběhy (pohádky, exempla, pověsti), v sobě nesou časem nevyčerpatelné napětí a při tvůrčím přístupu mohou být zdrojem permanentního čtenářského dialogu, doptávání se po smyslu nejen fiktivního příběhu, ale i příběhu reálného života, k němuž se ten fiktivní různými způsoby, ale vždy neodmyslitelně vztahuje. Rutův zájem o příběh souvisí s neustálou snahou o hlubší poznání sebe sama, své kultury, historie i současnosti, s vědomím nenahraditelné role kulturní paměti v utváření kolektivní i osobní identity. To ilustruje také soubor adaptovaných méně známých pověstí z Čech a z Moravy (Strašlivé Čechy, děsná Morava).
O hermeneutiku příběhu se Rut pokouší v esejistické knize Pan Když a slečna Kdyby, v niž na různorodém materiálu (Nový zákon a jeho převyprávění, legendy o světcích, pohádky, pověsti, Shakespearovy dramatizace již dříve zpracovaných námětů, příběhy v moderní literatuře 20. století) poukazuje na migraci fabulí a tedy i posuny v jejich zpracování, odkrývá strukturu příběhu, jeho fungování i možnosti jeho ideologického zneužití. Průzkum příběhu se mu pojí s průzkumem fenoménu hry, jejímž prostřednictvím, jak dokazuje i vlastní Rutova beletristická tvorba, lze proniknout pod povrch konvenčně vnímané skutečnosti literatury, jazyka i světa mezilidských vztahů; hra též umožňuje pohyb v „přechodovém pásmu“ mezi literaturou (divadlem) a skutečností. Také ve svých dalších úvahách a esejích zůstává
Rut věrný humornému nadhledu, s nímž píše o vážných literárních a etických problémech; všímá si zejména soudobého divadla a různých podob tzv. pokleslé kultury (Ptáček (n)eseje zpívá vesele). Proměnám žánru a subžánrů (s těžištěm především v 1. polovině dvacátého století) populární písničky a její souvztažnosti s kulturní politikou a duchovním klimatem doby věnoval bohatým materiálem podepřenou knihu Písničky (Eseje se zpěvy).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Dafnis a Chloe aneb Světové divadlo a divadelní svět (D, rozmnož., 1981, prem. 1976); Početnice pro vysoké školy uměleckého směru (BB, bibliof., 1981; poté s tit. Početnice in Repoetitorium); Slabikář pro vysoké školy uměleckého směru (BB, bibliof., 1982; poté s tit. Slabikář in Repoetitorium); Menší poetický slovník v příkladech (BB 1985); Když nad Prahou se Hašler uklání (D s písněmi K. Hašlera, rozmnož., 1988, prem. 1984); Takový beznadějný případ (D, rozmnož., 1988, prem. 1986; poté in Žádné tragédie); Umění lhát jako když tiskne (BB, bibliof., 1989; poté in Repoetitorium); Náměsíčný průvodce Prahou (BB a PP 1991; revid. vydání 2003); Sen (D první verze 1992 i prem.); Žádné tragédie (DD 1992, obsahuje: Takový beznadějný případ, prem. 1986; Žádná tragédie, prem. 1989 + TV hra Poslední a rozhlasová hra Polygoné); Repoetitorium (BB 1994, s typografy O. Karlasem a K. Čapkem, obsahuje: Početnice, Slabikář, Věrouka a Umění lhát jako když tiskne); Ptáček (n)eseje zpívá vesele (EE 1995); Šest nepůvodních rozhlasových her (DD 1998; obs.: Existence Dušana Rouse, Viktor a drak, Etiopská legenda, Peklíčko, Drak nebo Pavel, Dohra); V mámově postýlce (PP 2000); Vždyť přece létat je o hubu (rozhovor s I. Vyskočilem, 2000); Olga a ďábel: zlopověst (D 2001 i prem., v programu k inscenaci ND v Praze; přeprac. verze rozhlasové hry Drak nebo Pavel); Písničky (Eseje se zpěvy) (EE 2001; s 2 CD); Hry s druhým já (DD 2003; obs.: Sedmispáči, prem. 2000; Olga a ďábel, Babinský a Palacký neboli Báseň a Pravda, Dvojrole); Strašlivé Čechy, děsná Morava (PP 2003); Příběh a Shakespeare (EE 2005; též in Pan Když a slečna Kdyby); Pan Když a slečna Kdyby (Kniha o příběhu) (EE 2005); scénicky: Dnes naposled (1985; s B. Rychlíkem).Úpravy, dramatizace a pásma: J. K. Tyl: Chudý kejklíř (rozmnož., 1979, prem. 1978); scénicky: Dramata v paláci Borgiů aneb Kabaret v Uherském Hradišti (1980); Hostinec U příležitosti (1981); Testament umírajícího pierota. Kabaret z archivu Červené sedmy (pásmo z textů E. Basse, V. Peřiny a M. Beránka, 1982); Reminiscence na Ference aneb Futurista redivivus (1983); A. de Musset: Se srdcem divno hrát (1984, s N. Tiliu); Drahý Kadle, kampak dneska po divadle (2009, podle E. Basse).
Účast ve sbornících: Divadlo jednoho herce (1989); Jiřímu Suchému (1991); Strašidelné příběhy města pražského (1991); Bítov 1996 a 1997; Krok k autorské existenci (2002); Máš před sebou všechny mé cesty. Sborník k 60. narozeninám Tomáše Halíka (2008); Síla věcnosti. Olga Havlová, střízlivý korektor potrhlých nápadů (2008).
Uspořádal, vydal a redigoval: O divadle 1, 1986–1989 (sb., 1990, s K. Krausem, též přisp.); Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996, též přisp.); L. Smoček: Činohry a záznamy (2002, též přísp.); I. Herrmann: Nedělní povídky (2004, též přísp.); I. Herrmann: Z poslední galerie: kritické šlehy Vavřince Lebedy (2004, též přísp.).
LITERATURA
Studie a články: V. Benedikt (= V. Vacke): O dvou hrách P. R., in: O divadle (smz.) 1987, sv. 3; S. Machonin: Divadlo jako sebeobrana a jako nostalgie po obyvatelném světě, in: O divadle (smz.) 1987, sv. 3; P. A. Bílek in „Generace“ osamělých běžců (1991); S. Machonin: předmluva, in Žádné tragédie (1992); A. Stich: doslov, in Žádné tragédie (1992); R. Grebeníčková: R. „literární svět“ a potíže s já, Tvar 1992, č. 31; Z. Hořínek: P. R. – pokus o prozatímní portrét, Svět a divadlo 1992, č. 5; M. Czerný: doslov, in Sen (1992); M. C. Putna in My poslední křesťané (1994); B. Rychlík: Neviditelné příběhy, in Olga a ďábel, program k inscenaci ND Praha (2001); T. Vučka: Proměny Prahy v současné české próze, Host 2008, č. 6, příl. Host do školy, č. 2.Recenze: Menší poetický slovník v příkladech: Z. Pavelka, RP 22. 5. 1986; J. Zelenka, ZN 10. 6. 1986; Z. Troup, Tvorba 11. 6. 1986; F. Schildberger, Rovnost 13. 8. 1986; M. Blahynka, LM 1986, č. 9; ko (= I. Kotrlá), Obrys (Mnichov) 1986, č. 3 * Náměsíčný průvodce Prahou: A. Halada, Tvar 1991, č. 30; J. Rulf, LidN 17. 6. 1991; V. Novotný, MFD 1. 8. 1991; M. C. Putna, LidN 11. 7. 1991, příloha LN, č. 28 * Žádné tragédie: P. A. Bílek, Tvar 1993, č. 33–34; V. Just, NK 26. 5. 1993; O. Černý, LidN 10. 6. 1993; P. Janoušek, Divadelní revue 1993, č. 3 * Ptáček (n)eseje zpívá vesele: Z. Hořínek, LidN 9. 8. 1996; A. Haman, LitN 1996, č. 36; J. Peňás, Respekt 1996, č. 41; P. Dudek, KPRR 1996, č. 6 * V mámově postýlce: A. Haman, LidN 23. 1. 2001; M. Běhounková, Rock & Pop 2001, č. 2; Z. Štipl, Tvar 2001, č. 8 * Vždyť přece létat je o hubu: J. Kerbr, NK 2001, č. 2; D. Toseví, Tvar 2001, č. 7 * Písničky (Eseje se zpěvy): O. Bezr, Rock & Pop 2002, č. 3; A. Pilátová, Týdeník Rozhlas 2002, č. 21 * Strašlivé Čechy, děsná Morava: J. Grombíř, Aluze 2003, č. 3; A. Haman, LidN 24. 2. 2004; M. Hudymač, Host 2004, č. 6 * Hry s druhým já: O. Stehlíková, LidN 25. 3. 2004 * Pan Když a slečna Kdyby (Kniha o příběhu): A. Haman, Tvar 2006, č. 4; M. Jungmann, A2 2006, č. 14 * Druhé mládí Kašpara Junga: I. Němec, Týdeník Rozhlas 2006, č. 23 * Profesor a slepice: I. Němec, Týdeník Rozhlas 2008, č. 7 * Konec dobrý, všechno špatně: R. Matys, Týdeník Rozhlas 2009, č. 23.
Rozhovory: (M) (= I. Markvart), Amatérská scéna 1988, č. 9; K. Král, Bulletin SČDU 1989; K. Sgallová, Z. A. Tichý, Scéna 1990, č. 15; L. Vtípilová, Tvorba 1990, č. 6; J. Vejvoda – O. Nutz in Káva u Kische 2 (1992); M. C. Putna, Souvislosti 1994, č. 2; M. Švagrová, Týden 1994, č. 13; M. Pluháček, Proglas 1996, č. 4; J. Burian in Zlaté časy televize. Posezení s J. Burianem (1996); L. Verecký, Magazín MFD 1997, č. 1; A. Pilátová, Týdeník Rozhlas 1998, č. 9; N. Rutová, Neon 2000, č. 3; J. Hančil, Program ND ke hře Olga a ďábel (2001); P. Klusák, Týden 2002, č. 8; M. Štípková, Týdeník Rozhlas 2004, č. 26 (zde); J. Š. Cieslar, Katolický týdeník 2007, č. 43.