Slovník české literatury po roce 1945
Jindřich ZOGATA
* 6. 8. 1941, Jaworzynka (Polsko)
Básník a prozaik
Jindřich Zogata vyrůstal v rolnické rodině, žijící na národnostně smíšeném území česko-polsko-slovenského pomezí. Od dětství na něj působila svérázná kultura beskydských horalů: otec Pavel Zogata byl známý lidový gajdoš a vypravěč, strýc
Ondřej Zogata byl řezbář; muzikantskou tradici rodu udržují i bratr
Vladislav Zogata a jeho syn Jiří. V roce 1946 rodina přesídlila do Československa a žila v Jablunkově, Jeseníku nad Odrou, Kuníně a od roku 1950 v Bukovci. Manželka Mirka Zogatová-Fikrová (* 1948) je výtvarnice.
Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Jablunkově (1957) Zogata vystudoval agronomii na Vysoké škole zemědělské v Brně (1957–1962, Ing.), kde potom v letech 1962–1963 působil jako asistent v Československé akademii zemědělských věd. V letech 1963–1965 pracoval jako soukromý rolník, poté působil jako kulturní referent Okresního národního výboru ve Frýdku-Místku (1965–1966) a v Karviné (1967–1969). Na konci šedesátých let byly v různých nakladatelstvích přijaty k tisku básnické sbírky Ohně na horách, Na kameni kámen, Morana a Dřevěné pyramidy, začínající normalizace však jejich vydání znemožnila. Pro podpis Dvou tisíc slov byl ze zaměstnání propuštěn a pracoval pak v různých dělnických profesích (betonář, kulisák, řidič tramvaje, soukromý rolník apod.). V roce 1974 se vrátil do Brna, kde se stal mistrem Střediska veřejné zeleně při městské Technické a zahradní správě. Od roku 1993 byl správcem parku na hradě Špilberk, od roku 2004 je v důchodu. Často se vrací do rodného kraje, část jeho novější tvorby vznikala při pobytech na chalupě v beskydské Hrčavě.
Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Jablunkově (1957) Zogata vystudoval agronomii na Vysoké škole zemědělské v Brně (1957–1962, Ing.), kde potom v letech 1962–1963 působil jako asistent v Československé akademii zemědělských věd. V letech 1963–1965 pracoval jako soukromý rolník, poté působil jako kulturní referent Okresního národního výboru ve Frýdku-Místku (1965–1966) a v Karviné (1967–1969). Na konci šedesátých let byly v různých nakladatelstvích přijaty k tisku básnické sbírky Ohně na horách, Na kameni kámen, Morana a Dřevěné pyramidy, začínající normalizace však jejich vydání znemožnila. Pro podpis Dvou tisíc slov byl ze zaměstnání propuštěn a pracoval pak v různých dělnických profesích (betonář, kulisák, řidič tramvaje, soukromý rolník apod.). V roce 1974 se vrátil do Brna, kde se stal mistrem Střediska veřejné zeleně při městské Technické a zahradní správě. Od roku 1993 byl správcem parku na hradě Špilberk, od roku 2004 je v důchodu. Často se vrací do rodného kraje, část jeho novější tvorby vznikala při pobytech na chalupě v beskydské Hrčavě.
Debutoval již v devíti letech (1950) písní v opavském časopisu Radostná země. Od roku 1962 publikoval (většinou básně) v novinách Vpřed (Frýdek-Místek), Nová svoboda (Ostrava), Głos ludu (Ostrava), Rovnost a v časopisech
Host do domu, Plamen,
Červený květ, Sešity pro mladou literaturu, Literární listy, Zwrot (Český Těšín). Po nucené odmlce začal koncem 70. let tisknout básně v polských časopisech Agora a Wiadomości (Vratislav), Życie literackie (Krakov), Zielony sztandar a Poezja (Varšava, překlady
Wilhelma Przeczka, Bogusława Sławomira Kundy, Władysława Sikory a Lucyny Waszkowé);
teprve poté znovu pronikl do domácích periodik: Brněnský večerník, Rovnost, Lidová demokracie, Moravskoslezský týden (Ostrava), Veronica (Brno),
Tvorba,
Tvar
(v příloze Tvary 1996, č. 5 , část proponované sbírky Otisky; Tvary 1998, č. 17, část souboru Když kvetou fazole),
Ostravský kulturní měsíčník, ROK,
Iniciály,
Akord,
Proglas,
Literární noviny,
Alternativa, Alternativa Nova
(Opava), Host aj. Časopisecky otiskl překlady polských básníků (Wilhelm Przeczek, Władysław Sikora, Lucyna Waszkowa). Je zastoupen v internetové antologii Vrh křídel. Pod propůjčeným jménem
Kamila Smyčková napsal pro ostravskou televizi scénář k filmu Poslední gajdoš (1978, režie
Alois Müller). Psal též fejetony pro brněnský a ostravský rozhlas.
Ústředním tématem
Zogatovy básnické i prozaické tvorby je střet přírody a civilizace, odvěkého řádu a zpupných lidských pokusů o genové i společenské inženýrství. Poezii se Zogata věnoval od šedesátých let; vzhledem k tomu, že ji mohl začít knižně vydávat teprve s velkým zpožděním, mají některé svazky charakter průřezů starší tvorbou (Dým ohnic, Samoty vzdálené až na počátek, Rozsochy). Od začátku se v jeho básních objevují nářeční slova a náběhy k melodice lidových popěvků. Naturální a biologizující obrazy mířící k postižení genotypů se však brzy dostávají do kontrastu s technicistní metaforikou, melodie a tradiční poetické lexikum s kakofonií, záměrně křečovitým novotvořením a jinými antilyrickými postupy (nejvýrazněji ve sbírkách tematizujících hodnotový chaos moderního světa a života bez Boha: Psí víno, Mýtiny, Zvony odletěly do krajin, Lámání biochleba, či ve sbírce satirických čtyřverší ...když kvetou fazole). K protikladům mezi poznáním zákonů bytí a jejich znásilňováním, mezi organickým růstem a rakovinným bujením duchovní prázdnoty míří také větší básnické skladby: diptych Šípkový růženec, inspirovaný genetickými objevy
Johanna Georga Mendela, a Den světelného roku, vycházející z básníkova vztahu k Brnu a promítající reálie města na pozadí věčného koloběhu stvoření. Úzkou vazbu k moravské metropoli navázal také ve sbírce S koně dolů (vězni špilberští), v níž se inspiroval historií hradu Špilberk a osudy těch, kteří na něm byli vězněni. Vazba ke konkrétnímu místu je klíčová i ve sbírce Oheň křičí tmu, v níž Zogata čerpá z důvěrné znalosti svého rodného kraje a jeho havířské tradice. K mizení jistot a vazeb známého světa později přibývá i téma loučení s blízkými a přáteli (ve sbírce Sytomorna).
Také Zogatova próza je metaforická a vyrůstá z mytizovaného prožitku krajiny, který se ovšem dostává do těsného kontaktu a kontrastu s projevy soudobé civilizace (Podnájem v panelové pustině; Hory v ruksaku a Střep kopretiny). Autor čerpá z vědomí trvalých hodnot zděděných po předcích, evokuje vlastní dětské a školní zážitky (Dvory, Obrázky na skle) a rekonstruuje osudy svých horalských předků od meziválečných let až k poválečné nucené kolektivizaci vesnice (tetralogie Dědictví zmizelých píšťal, Oves na střechách, Dřevěné pyramidy a Hrudky vosku). Médiem osobní citové paměti a rodové i lokální tradice zpřítomňuje étos života krajně skromného, ale vědomého si vlastní důstojnosti. Významnou roli hraje obraznost prozrazující autorovo výtvarné cítění, jež se uplatnilo i v chagallovské inspiraci některých jeho próz s brněnskou tematikou (Veřejná zeleň, Hlídače květin nikdo neuhlídá) a ve vzpomínkově meditativní próze o Antonínu Tomalíkovi, průkopníku výtvarné abstrakce a autorově příteli z šedesátých let (Díry).
Také Zogatova próza je metaforická a vyrůstá z mytizovaného prožitku krajiny, který se ovšem dostává do těsného kontaktu a kontrastu s projevy soudobé civilizace (Podnájem v panelové pustině; Hory v ruksaku a Střep kopretiny). Autor čerpá z vědomí trvalých hodnot zděděných po předcích, evokuje vlastní dětské a školní zážitky (Dvory, Obrázky na skle) a rekonstruuje osudy svých horalských předků od meziválečných let až k poválečné nucené kolektivizaci vesnice (tetralogie Dědictví zmizelých píšťal, Oves na střechách, Dřevěné pyramidy a Hrudky vosku). Médiem osobní citové paměti a rodové i lokální tradice zpřítomňuje étos života krajně skromného, ale vědomého si vlastní důstojnosti. Významnou roli hraje obraznost prozrazující autorovo výtvarné cítění, jež se uplatnilo i v chagallovské inspiraci některých jeho próz s brněnskou tematikou (Veřejná zeleň, Hlídače květin nikdo neuhlídá) a ve vzpomínkově meditativní próze o Antonínu Tomalíkovi, průkopníku výtvarné abstrakce a autorově příteli z šedesátých let (Díry).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Dvory (PP, in Stříbrné rybky, 1985, + B. Solanský + J. Jílek); Veřejná zeleň (PP 1988); Obrázky na skle (PP 1990); Šípkový růženec (BB 1990); Dým ohnic (BB z let 1959–1989, 1991); Samoty vzdálené až na počátek (BB 1993); Psí víno (BB 1994); Den světelného roku (B 1994); Díry. Památce malíře Antonína Tomalíka (P 1994); Mýtiny (BB 1995); Dědictví zmizelých píšťal (P 1996, 1. díl tetralogie); Oves na střechách (P 1996, 2. díl tetralogie); Rozsochy (BB 1996); Zvony odletěly do krajin (BB 1997); Hlídače květin nikdo neuhlídá (P 1997); Dřevěné pyramidy (P 1998, 3. díl tetralogie); Černý vzduch (P 1998); Když kvetou fazole (BB 1999); Podnájem v panelové pustině (P 1999); Zdaleka blízké (BB 2000); Cirkus DNA (BB 2000); S koně dolů /vězni špilberští/ (BB 2001); Sporá místa (BB 2002); Lámání biochleba (BB 2002); Liduprázdno. Akční vakuum (PP 2006); Oheň křičí tmu (BB 2007); Sytomorna (BB 2011); Hrudky vosku (P 2011, 4. díl tetralogie); Hory v ruksaku. Střep kopretiny (PP 2011); Slaměná hvězda (P 2012).Překlad: W. Przeczek: Příliš pozdní milenec (1999, 2., přepracované vydání; původně in Tvar 1996, č. 17, příloha Tvary).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Literatura a region (1995); Iz veka v vek (Moskva, 2005); Duše Brna (2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Chodec cestami poezie Drahomír Šajtar (2007); Odkaz Jaromíra Tomečka (2008); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009); Chlévská lyrika aneb Zvířata nám odcházejí ze života (2012).
LITERATURA
Knižně: I. Pospíšil: Jindřich Zogata – básník vzdorných cest (2011).Studie a články: I. Pospíšil: Proudění ke kořenům, Tvar 1996, č. 19; D. Šajtar: Laudatio, Tvar 1997, č. 2; A. Satke: Jindřich Zogata – básník bez tíhy folklóru, in Česká a slovenská literatura dnes (ed. P. Janáček, 1997); D. Šajtar: doslov, in Dřevěné pyramidy (1998); I. Pospíšil: Kořeny a výhonky, Těšínsko 2001, č. 3; Jiří Svoboda in Cesty a zastavení (2002); S. Urbanová: Fenomén domova ve Slezsku, in Urbanová, S. – Málková, I.: Souřadnice míst (2003); D.Šajtar in Hledání klíče (2005); týž in Poezie jako protest (2008); L. Martínek: Spisovatel slezského pohraničí Jindřich Zogata, in L. M., Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); I. Pospíšil: Jubileum Jindřicha Zogaty, básníka vzdorných cest, Proudy 2011, č. 2 (zde).
Recenze: Stříbrné rybky: J. Trávníček, BV 17. 12. 1985 * Veřejná zeleň: P. A. Bílek, Práce 2. 9. 1988; M. Pilař, Tvorba 1988, č. 46; W. Sikora, Zwrot (Český Těšín) 1988, č. 12 * Obrázky na skle: L. Soldán, Duha 1991, č. 2; O. Sirovátka, Rt 27. 4. 1991 * Samoty vzdálené až na počátek: I. Fic, Host 1994, č. 1; J. Svoboda, LD (Brno) 18. 7. 1994 * Samoty vzdálené až na počátek, Psí víno, Den světelného roku: R. Matys, LidN 18. 2. 1995 * Psí víno: L. Soldán, SvSl (Brno) 13. 1. 1995; T. Mazáč, Rt 4. 3. 1995 * Den světelného roku: J. Trávníček, Tvar 1995, č. 6; D. Šajtar in sb. Literatura a region (1995)* Mýtiny: I. Pospíšil, Rt 23. 9. 1995; L. Brožek, Právo 12. 10. 1995 * Díry: W. Sikora, Zwrot (Český Těšín) 1996, č. 5 * Dědictví zmizelých píšťal: P. Švanda, LitN 1996, č. 35; J. Sekera, Svoboda 11. 5. 1996; B. Navrátil, Moravskoslezský den 25. 7. 1996 * Oves na střechách: L. Soldán, SvSl (Brno) 31. 8. 1996; B. Dokoupil, Tvar 1996, č. 20 * Rozsochy: M. Trávníček, Proglas 1997, č. 7 * Dřevěné pyramidy: I. Pospíšil, Tvar 1998, č. 8; A. Haman, NK 1998, č. 19 * Černý vzduch: D. Šajtar, Host 1999, č. 8, příl. Recenzní příloha * Podnájem v panelové pustině: I. Pospíšil, Rt 6. 4. 2000, příl. Brněnský deník * Cirkus DNA: I. Pospíšil, Rt 28. 12. 2000, příl. Brněnský deník; L. Soldán, Sedmá generace 2000, č. 11 * S koně dolů (vězni špilberští): I. Pospíšil, Host 2001, č. 8, příl. Recenzní příloha * Lámání biochleba: I. Pospíšil, Kam v Brně 2002, č. 10, příl. Kam * Sporá místa: I. Pospíšil, Kam v Brně 2003, č. 2, příl. Kam * Liduprázdno. Akční vakuum: I. Pospíšil, Kam v Brně 2007, č. 3, příl. Kam. * Sytomorna: Z. Volf, Host 2012, č. 5; I. Pospíšil, Týdeník Rozhlas 2011, č. 41.
Rozhovory: L. Soldán, SvSl 15. 9. 1988; I. Pospíšil, Tvar 1995, č. 20; J. Mach, NK 1998, č. 16; Š. Nevidalová, Tvar 1998, č. 15; M. Havelková, Rt 24. 11. 2001.
Autor hesla: Blahoslav Dokoupil (1998); Karel Piorecký (2008)
Aktualizace hesla: 15. 6. 2014
(ap)
Aktualizace bibliografie: 15. 6. 2014
(ap)