Pavel JANOUŠEK

Jako literární vědec Janoušek propojuje teoretický pohled se zřetelem k historickým souvislostem literárního faktu; vedle toho ve svých textech těží z mnohaletých zkušeností vysokoškolského učitele a četně publikujícího literárního kritika. Teatrologické průpravy využil k průzkumu české dramatiky z hlediska historické poetiky; od analýz žánrových proměn českého meziválečného dramatu (Rozměry dramatu), spojených se zájmem o poetiku jednotlivých dramatiků (zejména Karla Čapka), později směřoval k teoretickým úvahám o postavení autorského subjektu v dramatickém textu. V knize Studie o dramatu se však zabývá i literaturou poválečnou; poetika tzv. budovatelského dramatu se mu zde stala podnětem k bádání nad utvářením a fungováním norem socialistického umění.
Od druhé poloviny osmdesátých let obrací svůj zájem také k otázce způsobu myšlení o literatuře: v řadě časopisecky publikovaných esejů se zabývá reflexí soudobé literárněkritické praxe, v devadesátých letech též proměnami podmínek literárního života a hodnotové hierarchie (knižně v souboru Time-out). Osou jeho uvažování se stává pojetí literární komunikace jako hry, a to jak hry kreativní, která autorovi, ale i znalci reflektujícímu literární dílo a kontext jeho vzniku a působení umožňuje projevit individuální intelektuální schopnosti, tak hry, jejíž účastníci se podvolují předem stanoveným pravidlům. Své teoretické úvahy opřené o dlouhodobou zkušenost s tzv. literárním provozem shrnul v knižní studii Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie. Koncept literární komunikace jako hry však u něj neimplikuje nezávaznost: myšlení o literatuře je v jeho pojetí jedním z aspektů, které spoluformují společnou paměť národa, a má proto zásadní význam pro národní identitu (Janoušek se účastnil četných diskusí a polemik o orientaci a hodnotových kritériích soudobé literární vědy, o možnostech literární historiografie a o smyslu literatury coby předmětu středoškolské výuky).
Systematicky se Janoušek věnuje literární kritice. Smysl pro tvar prózy a její hodnotu v literárním kontextu se u něj doplňuje jak s osobním zaujetím, tak se snahou o celistvější mapování současné literatury; žánr vhodný z tohoto hlediska Janoušek nalezl v literárněkritickém eseji. Kromě textů publikovaných pod vlastním jménem si od konce devadesátých let vytvořil několik pseudonymů, jež mu v rámci kreativní mystifikační hry umožňovaly vystoupit ze svazující identity literárního vědce. V pravidelné rubrice časopisu Tvar psané slováckým nářečím se v letech 1999–2007 stylizoval do postavy fiktivního lidového kritika Aloise Burdy; výběr z recenzí publikoval pod tímto pseudonymem i knižně (Poslední súd aneb Můj život v kritice). Do rubriky přispíval též pod jmény Burdových fiktivních příbuzných a přátel a vytvořil tak svébytný fikční svět i nový typ okázale individualizované literární kritiky. Po odhalení Burdovy identity Janoušek vytvořil postavu kritičky Elišky F. Juříkové, jež představovala typ do jisté míry naivní, v soudech však příkré a nesmlouvavé studentky, později ženy na mateřské dovolené (v Hostu 2005–2009). Janouškovu kritickou tvorbu publikovanou pod vlastním jménem i pod pseudonymy zahrnuje knižní výbor Hravě i dravě.
Své zásadní monografické práce věnoval Janoušek autorským osobnostem, pro jejichž dílo je princip tvorby jako hry určujícím faktorem. Ve studii Ivan Vyskočil a jeho neliteratura se pokusil uchopit především Vyskočilovu literární tvorbu, již řadí do kontextu experimentální literatury šedesátých let, nevyhýbá se ovšem těsné souvislosti s Vyskočilovým divadelním působením, založeným na myšlence „dialogického jednání“, konceptu tvůrčí komunikace stojícího na pomezí divadla, pedagogiky a psychologie. Janoušek vychází z vymezení „nedivadla“, jak je Vyskočil postupně formuloval od prvních text-appealů, přes knižně vydané texty, jež chápal jako návody „k vnitřnímu divadlu“, až po experimentální dramatické formy, vznikající improvizací a komunikací s diváky přímo na jevišti, a paralelně si stanovuje termín „neliteratura“ pro verze divadelních performancí i textů petrifikovaných tiskem.
Monografie Ten, který byl se zabývá odborným i literárním dílem Janouškova přítele a spolupracovníka Vladimíra Macury. Sleduje Macurovo odborné formování od strukturalistických východisek až k osobité metodě, která literární i neliterární text chápe především jako svědectví o dobovém způsobu uvažování; jejím prostřednictvím Macura dokázal s empatií rozkrývat myšlenkové struktury českého národního obrození, ale také kultury socialistického období. Macurovy beletristické práce, zejména jeho texty historické, pak Janoušek vykládá jako pokus o uchopení předmětu Macurova zájmu, tedy života české kulturní společnosti devatenáctého století, prostředky, kterými již nedisponuje literární věda. Stejně jako u Vyskočila Janoušek ani u Macury nepomíjí biografické souvislosti, které přirozeně spoluurčují konsistentní autorskou osobnost.
Na poválečnou literaturu se Pavel Janoušek zaměřil jako hlavní redaktor dvoudílného Slovníku české literatury po roce 1945 (1995, 1998) a především jako spoluautor a hlavní redaktor čtyřdílných Dějin české literatury 1945–1989. Ze široce pojaté práce určené odborníkům a vysokoškolským studentům následně vznikly Přehledné dějiny české literatury 1945–1989, rozsahem a výběrem základních informací uzpůsobené potřebám laické veřejnosti. Poválečné literatuře, zvláště pak dramatické tvorbě, se Janoušek nadále věnuje jako autor studií, postupně se však jeho zájem přesouvá k literatuře protektorátního období.