Josef Věromír PLEVA
* 12. 8. 1899, Moravská Svratka (u Žďáru nad Sázavou, dnes součást města Svratka)
Prozaik, autor literatury pro děti
Druhé jméno Věromír připojil ke svému křestnímu jménu hned v literárních začátcích jako výraz odporu k válce. Narodil se jako nejstarší z osmi dětí rodiny žijící přísně v duchu evangelických zásad. Jeho otec byl železničním dělníkem a později zřízencem, proto rodina musela často měnit místa pobytu. Dětství
Pleva prožil na různých místech v okolí Žďáru nad Sázavou a Nového Města na Moravě. Čtenářská vášeň jej po dokončení obecné školy přivedla do učení knihařem ve Svratce (1913–15). Jako knihařský dělník krátce pracoval ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Novém Městě na Moravě a v Moravských Budějovicích (půl roku byl také dělníkem na železnici). 1917 narukoval do Velké Kaniže (Nagykanizsa) v Uhrách a absolvoval dělostřelecký výcvik v Litoměřicích a Křešicích. Na italské frontě v Korutanských Alpách onemocněl úplavicí. Po vyléčení odjel začátkem 1918 bez povolení domů, avšak jako dezertér byl eskortován zpět na frontu jižně od Tridentu, kde na podzim onemocněl zápalem plic. Po válce pracoval jako knihařský dělník v Novém Městě na Moravě, 1920 vykonal zkoušky z učiva měšťanské školy a přihlásil se na učitelský ústav v Čáslavi (mat. 1924). Po maturitě učil v několika místech na Českomoravské vysočině (Nové Město na Moravě, Křižánky, Bohuňov, Karasín, Rapotice), od 1928 na Roudnicku (Ječovice, Černouček pod Řípem). Válečné zážitky, poznání sociálních křivd, rozchod s náboženstvím a kulturní ovzduší 20. let (vliv proletářské poezie, zvláště
Jiřího Wolkra) jej na přelomu let 1926–27 přivedly ke vstupu do komunistické strany. 1928 s několika přáteli (Vladimírem Šachou, Jiřím Groulíkem, Rudolfem Puchýřem, Karlem Čejkou aj.) založil Skupinu literárních a výtvarných dělníků (zkratkové označení SLAVDĚL), jež měla – v opozici k poetistickému Devětsilu – usilovat o tvorbu přístupnou dělníkům a sloužící jejich uvědomění i zábavě, přičemž osobnost spisovatele se měla zcela ztrácet; její činnost se však šíře nerozvinula a ustala v roce 1930. Téhož roku mu Jiří Mahen a Bedřich Václavek, který pak měl na něho v první polovině 30. let rozhodující vliv a podněcoval jej k tvorbě pro děti, pomohli k místu na škole v Brně. Působil zde také v redakci
Indexu, ve výboru
Levé fronty a po jejím rozpuštění v
Klubu pro moderní vědu a umění ARS, ve Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem (zde se seznámil se svou budoucí ženou MUDr. Veronikou Kvasničkovou, 1911–1995, sňatek 1941) a ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. 1935 se stal zakládajícím členem skupiny Blok. Od roku 1937 řídil v brněnské redakci
Československého rozhlasu (s nímž spolupracoval jako externista již od roku 1932, později na poloviční úvazek) vysílání pro školy a mládež. V roce 1938 přešel jako dramaturg školského rozhlasu do Prahy, avšak fašistické denunciace jej v létě 1939 donutily k odchodu a návratu do Brna, kde opět pracoval jako učitel. Na podzim roku 1941 onemocněl ušní chorobou, které pak využil k odchodu do penze pro nedoslýchavost. Do zatčení malíře
Jaroslava Krále (1941) byl v kontaktu s komunistickým odbojem; když byl sám ohrožen pozorností gestapa, protahovali lékaři jeho nemocniční léčení, načas se také ukrýval na psychiatrickém oddělení. Po osvobození se účastnil kulturního a politického života, zvláště jako člen výboru
Sdružení moravských spisovatelů, Syndikátu českých spisovatelů, i Svazu československých spisovatelů, v němž byl také předsedou české sekce literatury pro mládež aj. 1951–52 byl ředitelem pobočky Československého rozhlasu v Brně, poté náměstkem předsedy Českoslovesnkého státního výboru pro rozhlas v Praze. Po infarktu v roce 1954 se vzdal této i jiných funkcí a působil až do 60. let pouze ve výboru Českého literárního fondu. 1958 se vrátil do Brna. Za tzv. normalizace se stáhl do soukromí.
Pleva debutoval ve
Studentském časopise (1923); poté přispíval do deníků
Rovnost a
Rudé právo, do časopisů
Horácké listy (Nové Město na Moravě),
Vlastivědný sborník Podřipska (Roudnice nad Labem, 1929–30 zde redigoval rubriku pro malé děti),
Šlehy,
Úhor,
Moravěnka (Přerov),
Štěpnice,
Komenský,
Index (hojná recenzní činnost),
Panoráma,
Radiojournal,
Školský rozhlas,
U Blok,
List Sdružení moravských spisovatelů,
Tvorba,
Nový život,
Literární noviny,
Host do domu,
Kultura,
Literární měsíčník,
Zlatý máj,
Květy,
Mateřídouška aj. Ve 30. letech, kdy Pleva pracoval v rozhlase, vytvořil řadu pořadů pro mládež, zahrnujících kromě aktualit, pásem, reportáží, referátů o knihách i mnoho dramatizací lidových a umělých pohádek, scén z vlastních próz
Malý Bobeš a
Hoši s dynamitem, jakož i
Stevensonova
Ostrova pokladů,
Twainova
Dobrodružství Toma Sawyera aj.).
V roce 1970 byla J. V. Plevovi přínos literatuře pro děti udělena Cena Marie Majerové, roku 1984 obdržel Řád Vítězného února.
Jiří Davídek upravil pro loutkové divadlo prózu
Pohádka o Budulínkovi (rozmnož., 1981). Podle Plevových předloh byly natočeny filmy
Malý Bobeš (1961) a
Malý Bobeš ve městě (1962, oba r.
Jan Valášek, sc. Otakar Kirchner a František Tenčík).
Kromě řady sporadicky použitých pseudonymů a šifer ve
Studentském časopise (Vratislav Azochov), v
Rovnosti a
Indexu se koncem 20. let podepisoval šiframi a zkratkami Slavde, Slavde (J. V. P.), Slavděl J. V. P., dále -a, „-a“, jp., -p-, -“va“, později běžně šifrou J. V. P.
Pleva byl příslušníkem brněnské větve meziválečné levicové literatury a získal si jméno jako průkopník socialisticky orientované literatury pro děti a mládež, třebaže rozloha jeho tvorby byla širší. Do literatury vstoupil časopisecky publikovanými básněmi ovlivněnými symbolismem (zvláště Anronínem Sovou), intenzivně prožívaný vstup do Komunistické strany Československa jej však přivedl k tvorbě navazující na proletářskou poezii wolkrovského typu, již však ve snaze přiblížit se dělnickému čtenáři depoetizoval, zprimitivňoval a zhovorňoval (
Pět). Vlastní sféru uměleckého vyjádření našel Pleva v próze, v níž se nejdříve vyrovnával s nejsilnějším zážitkem svého mládí: živelný odpor řadových vojáků proti válce a jejich vzpouru poháněnou touhou po domově ztvárnil v novele
Eskorta. Spolupráce s
Vlastivědným sborníkem Podřipska jej přivedla na konci 20. let k tvorbě pro děti, v níž dosáhl vrcholu hned prvním dílem, románem
Malý Bobeš. V opozici vůči konvenčnímu a idylizujícímu pojetí dětského světa a dětské literatury zde malým čtenářům představil skutečný život s jeho sociálními protiklady i problematikou zrození a smrti. Vycházeje z osobních zkušeností spojil bezprostřední pohled dítěte (přecházející nejednou v poetické vidění světa či v humorné scény) s obrazem chudé rodiny, vedoucí tvrdý existenční zápas na vesnici a posléze v malém městě. (Pozdější výtky vztahující se k sociální smířlivosti ve vyústění románu vedly autora začátkem 50. let k jeho třídně vyhrocenějšímu přepracování.) Skloubit romantiku chlapeckého dobrodružného románku s aktuální tematikou, zvláště s realistickým vylíčením údělu nezaměstnaných, se po vzoru
Ericha Kästnera pokusil v povídce
Hoši s dynamitem. Próza
Kapka vody byla inspirována tehdejší sovětskou dětskou literaturou a seznamovala poetickými prostředky, využívajícími fantazijní složky dětského myšlení, se zákonitostmi přírody. V měsících po Mnichovu a na počátku okupace se
Pleva vrátil k tvorbě pro dospělé a ztvárnil své nejranější vzpomínky v jímavý sen o dětství a domově, hlubině bezpečí (básnická próza
Náruč maminčina). – V poválečném období napsal (kromě prozaického nebo dramatického zpracování několika pohádkových námětů) povídku z posledních dnů okupace Brna, založenou na konfliktu svědomí dvou chlapců z periferie (
Budík). S tematikou kolektivizace pohraniční jihomoravské vesnice se pokusil vyrovnat v novele
Jediná cesta, v níž mezi obrazy poznamenanými dobovými schématy vyniká postava pracovitého hospodáře, těžce se rozhodujícího pro vstup do družstva. Po modernizujícím převyprávění románu
Robinson Crusoe, jehož příběh pro mládež zbavil původního náboženského a filozofujícího rozměru a jehož hrdinu představil jako postavu povýtce soudobou, jako nositele humanistických idejí a citového vztahu k domovu, se Pleva již soustředil pouze na beletristické i publicistické zpracování svých vzpomínek. Dokumentárnějším protějškem k
Malému Bobši se stala autobiografická románová kronika
Dávno tomu, v níž po rozvedení zápisků své maminky v plastické obrázky těžkého života horáckého venkova podal projasněný obraz osudů venkovského dítěte na počátku století. Ze zamýšleného druhého dílu této autobiografie vyšlo pouze torzo
Když jsem byl železničářem, líčící s něhou a humorným nadhledem vrůstání dospívajícího chlapce do reálného života a jeho citové probuzení. Plevovo umění charakteristiky prokazují jeho drobné tisky, přinášející osobní svědectví o
Vítězslavu Nezvalovi, Vincenci Makovském, Jaroslavu Královi, Bedřichu Václavkovi, Jiřím Mahenovi aj. (
Přátelé,
Rád vzpomínám). Vzpomínky týkající se vlastní tvorby a inspiračních zdrojů obsáhl výbor
Svět dítěte a kniha.
Beletrie a práce o literatuře: Eskorta (P 1929; přeprac. 1955); Pět (BB 1930); Studenti z hor (B, bibliof., báseň ze sbírky Pět, 1930); Malý Bobeš 1–3 (R pro děti,1931–34; 1. přeprac. 1950; 2. přeprac. 1953, uprav. 2003); Mahen, moravský Nasr-ed-din (anekdoty, 1932); Hoši s dynamitem (P pro ml., 1934; přeprac. 1958); Kapka vody (P pro děti, 1935); Náruč maminčina (P 1943; přeprac. 1959); Budulínek (D pro děti, 1946, prem. 1955); Maceška, sluníčko a slunečnice (pohádka, 1947; od 1954 s tit. Sluníčko, maceška a slunečnice; poté in Budulínek a ještě dvě pohádky navíc); Budík (P pro ml., 1948; přeprac. 1954); Jediná cesta (P 1954); Budulínek (pohádka, 1954); Perníková chaloupka (pohádka, 1955; poté in Budulínek a ještě dvě pohádky navíc); Robinson Crusoe (R pro ml., 1956, volně podle D. Defoea); Svět dítěte a kniha (výbor ze statí, 1962, ed. F. Tenčík); Budulínek a ještě dvě pohádky navíc (1969, zde též pohádky Sluníčko, maceška a slunečnice; Perníková chaloupka); Dávno tomu (R pro ml., 1970); Přátelé (vzpomínky, 1974, ed. J. Hilčr); Když jsem byl železničářem (P 1979, ed. J. Hilčr); Rád vzpomínám (vzpomínky, 1979, ed. J. Hilčr).
Souborné vydání: Knihy J. V. P. pro děti a mládež (Albatros, 1967–74, 6 sv.).
Ostatní práce: O dobrém člověku a umělci (in Dřevoryty Karla Němce, tisk k osmdesátinám malíře K. N., 1959); Nové Město na Moravě v linoleorytech Jiřího Šebka (1960).
Příspěvky ve sbornících: Pět let Družstevní práce (1927); Horácký přítel pro občanský rok 1929 (kalendář, 1929); Mahenovi. Sborník k padesátinám (1933, ed. F. Halas a J. Žantovský); Jaroslavu Královi k padesátinám (1934); Dvacet pět let spolku akademiků Horák v Novém Městě na Moravě (1947); Od slov k činům. Sjezd československých spisovatelů 4.-6. března 1949 (1949, ed. O. Kryštofek a J. Noha); Líšeň 1949 (1949, ed. F. Povolný a red. kruh); Národný umelec Fraňo Kráľ (Bratislava 1953, ed. M. Lajčiak a K. Rosenbaum); V tmách i v záři (1955, ed. J. Nový); Index. Vzpomínkový sborník Bedřicha Václavka. 1897–1957 (1957, ed. O. Franěk, F. Kalivoda, F. Priester, J. Václavková); Když velcí byli malí (1959, ed. V. Kovářík); Stránky z deníku (1960, ed. J. Trefulka); Vítězslav Nezval (1960); Detský rok (Bratislava 1962, ed. J. Štítnická); Oheň a růže (1961); Dvanáct úsměvných měsíců (1974); Jiří Mahen – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); Pět dní ze šedesáti let (k 60. výročí rozhlasu v Brně, 1984); Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986).
Uspořádal a vydal: Sborník obecné školy smíšené v Brně na Babákově nám. (1931); J. Svoboda: Torzo (1931); Čítanka pro 6. ročník základní devítileté školy (1962, s A. Muškou a F. Vítkem).
Bibliografie: P. Pešta: bibliografie knižních prací i překladů do cizích jazyků, in F. Tenčík: J. V. P (1979); J. Kubíček: Personální bibliografie s rejstříkem autorů, in sb. J. V. P. – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1990).
Knižně: Děti ho mají rády (sb., 1959, s bibliografií knižních prací, ed. J. Hilčr); J. Pavlík: Po stopách učitelských míst J. V. P. (1972); F. Tenčík: J. V. P. (1979, ed. P. Pešta,); J. V. P. (sb., rozmnož., 1979, ed. J. Hanzálek a J. Hilčr, s bibliografií); Malá knížka o Malém Bobši (sb., 1989, ed. J. Hilčr); J. V. P. – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (sb., 1990, ed. J. Kubíček).
Studie a články: F. Tenčík: J. V. P. v literatuře pro děti, Štěpnice 2, 1948/49, s. 113 + P. literární dílo pro děti (Malý Bobeš), NŽ 1949, s. 74; J. Glazarová: O autorovi Malého Bobše, in Malý Bobeš (1953 a ve všech dalších vydáních); F. Tenčík: Malý Bobeš J. V. P. jako dílo živé a funkční, ZM 1972, s. 239, též in Umění dětem (1972); S. Urbanová: K typologii dětských hrdinů v knížkách Malý Bobeš a Honzíkova cesta, Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě, řada D, Jazyk, literatura, umění, sv. 53, 1977 (1978), č. 13, s. 91; P. Pešta: Doslov in F. Tenčík: J. V. P. (1979); J. Hrabák: Spisovatel života dětí a jejich rodičů, LM 1979, č. 6, též in Život s literaturou (1982); P. Pešta: K historii Skupiny literárních a výtvarných dělníků (s dopisy J. V. P. B. Václavkovi), ČL 1979, s. 242. P. Pešta: V. Nezval a J. V. P., in sb. V. Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); J. Šebek: J. V. P. a výtvarné umění, Novoměstský zpravodaj 1989, září a říjen; Z. Zapletal: Inspirátor a spolutvůrce. K přínosu J. V. Plevy pro myšlení o dětské literatuře, ZM 1990, s. 14; P. Pešta: Deník J. V. P. z let 1945–1948, in sb. K české literatuře 1945–1948 (1992); S. Komárek: Malý Bobeš redivivus, Tvar 1999, č. 7; J. Rybáčková: Naše pohádky české, Americké listy 2001, č. 7 + polemická odpověď R. Pleva: Jak to bylo s Malým Bobšem, tamtéž č. 8.
Recenze: Eskorta: B. V. (= Václavek), Tvorba 1929, díl 2, s. 174 * Malý Bobeš 1–3:
M. Majerová, Čin 4, 1932/33, s. 371 + tamtéž 1933, s. 541 + LidN 2. 12. 1934 * Svět dítěte a kniha: V. Frýbová, ZM 1964, s.32 * Budulínek a ještě dvě pohádky navíc:
V. Kubálek, ZM 1970, s. 302 * Budík: nk (V. Nezkusil), ZM 1973, s. 302; Z. Zapletal, Komenský 104, 1979/1980, s. 511.
Rozhovory: O. Neff, ZM 1979, s. 329.
K životním jubileím: V. Stejskal, Kulturně politický kalendář 1964, s. 291, N. Sieglová, ZM 1984, s. 399; mš (M. Šubrtová), Ladění 1999, č. 3; (po), Ladění 2005, č. 3.
Nekrology: J. Hrabák, LM 1986, č. 1; N. Sieglová, Komenský 110, 1985/1986, s. 241; V. Stejskal, ZM 1985, s. 589.
Vzpomínky: J. Hrabák: Život s literaturou (1982); B. B. Bašus, Kostnické jiskry 1985, č. 32; V. Jestřáb: Brno - můj Amarcord (1997).
Korespondence: V. Nezval: Depeše z konce tisíciletí (1981, ed. M. Krulichová, L. Tomek, M. Vinařová); Stará slova. J. Werich J. V. Plevovi 19. 5. 1974, ROK 1990, č. 3; J. Pavlík: Z osobní korespondence s J. V. Plevou, Vlastivědný věstník moravský 1999. č. 3.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis: K. Bílek, 1997).
