Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan KŘESADLO

* 9. 12. 1926, Praha 
† 13. 8. 1995, Colchester (Velká Británie) 
 
Prozaik
 Vlastním jménem Václav Pinkava. Od roku 1938 navštěvoval klasické gymnázium v Praze v Londýnské ulici, v roce 1942 však byl vyloučen za zesměšňování výuky němčiny, do roku 1944 pak studoval na obchodní akademii. V roce 1945 se začal učit drogistou, po skončení války se vrátil na gymnázium, kde maturoval v roce 1947. Téhož roku začal na FF UK studovat filozofii a anglistiku. V roce 1949 byl prověrkovou komisí ze školy vyloučen a krátce pracoval jako pomocný dělník na pstruhové farmě v Liběchově u Mělníka. Po dvouleté základní vojenské službě v Domažlicích a Kdyni se opět vrátil na FF UK, kde v letech 1951–1954 studoval psychologii. V době, kdy nemohl navštěvovat střední a vysokou školu, ale i později se zabýval logikou, klasickou filologií a muzikologií, byl zpěvákem a skladatelem církevní chrámové hudby, pod pseud. Ferdinand Lučovický z Lučovic upravoval lidové písně. Pracoval v ambulanci pro sexuální deviace Katedry psychiatrie Univerzity Karlovy U Apolináře a od roku 1961 na Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze. Tituly CSc. (1967) a PhDr. (1968) získal prací Logické modely sexuálních deviací v objektu. Od roku 1968 žil ve Velké Británii, kde založil a vedl psychologické oddělení v psychiatrické nemocnici Severalls Hospital v Colchesteru (Essex). Zabýval se rovněž teorií vícehodnotových logických kalkulů (známa jako Pinkavovy logiky / Pi-logics). V roce 1983 odešel do důchodu. – S manželkou Evou, profesí lékařkou, měli čtyři děti: nejstarší syn Václav Z. J. Pinkava (*1958) spravuje otcovy osobní webové stránky, pod jm. Václav Pazourek ilustroval jeho knihu Fuga trium a kromě výuky angličtiny též překládá (mj. Carrollovo Lovení snárka /2008/). Druhý syn Jan Pinkava (*1963) je režisérem animovaných filmů; dcera Eva Pinkavová (*1960) pracuje jako konzultantka a obchodní překladatelka; nejmladší syn Pavel Pinkava (1965–2011) vystudovaný teoretický fyzik, se prosadil v oblasti finančních trhů a před svým předčasným úmrtím se zabýval mj. literárně-biografickým výzkumem Shakespearových sonetů.
 První překlady z latiny uveřejnil v roce 1948 v Praporci (Časopis pro lidovou hudbu duchovní vydávaný Biskupskou konzistoří). Později kromě příspěvků v odborných časopisech otiskoval původní – anglicky psanou – poezii v newyorském časopisu Partisan Review a od poloviny osmdesátých let publikoval v exilových časopisech Západ (Ottawa) a Svědectví (Paříž), po roce 1989 mj. ve Svobodném slovu, Dikobrazu, Tvaru (v příloze sv. 7/1995 sbírka Instrukce, insinuace a invektivy). Posmrtně byla jeho tvorba publikována mj. v časopisech Aluze (mj. v č. 1 a 2–3/1998 zde poprvé próza Jak to bylo s Foltýnem /knižně 2009/) či Protimluv. – Ještě dříve než psaní věnoval se hudební skladbě (první skladba Glagolská mše dokončena v roce 1957); v roce 2000 proběhla ve Žďáru nad Sázavou souborná retrospektivní výstava jeho tvorby výtvarné. Některé jeho básně zhudebnil Antonín Tučapský (cyklus Zpíváno z dálky, 2003). V roce 1995 vydal pěvecký soubor Musica Sarensis CD Zpěvná slova, obsahující vokální skladby a úpravy Jana Křesadla a Antonína Tučapského. – Je držitelem Ceny Egona Hostovského za rok 1984 za román Mrchopěvci.– Další používané pseudonymy: J. K. Klement, Jake Rolands.
 Křesadlovy romány a novely jsou sarkastickým podobenstvím, postmoderní hyperbolou života evropské a české společnosti. Autor v nich se značnou ironií prolíná a kombinuje groteskní realitu s fikcí, jakož i různorodé stylové roviny: od postupů pokleslé literatury, triviálního děje až po hru s různými jazyky, jazykovými kódy, žánry, stylovými a básnickými formami. V jeho knihách připadá významné místo vypravěči, stylizovanému do role samovládce textu, určujícímu libovolně pravidla hry, provokujícímu záměrně čtenáře i literární kritiky (resp. veškeré potenciální vykladače textu). Jeho postoj charakterizuje ironická a satirická distance: vůči vlastnímu vyprávění, světu literatury (velice časté jsou intertextové aluze, a to jak na díla vlastní, tak na četná díla české i světové literatury všech období) i aktuální realitě (nejrůznějším mýtům a ideologickým bludům, v nichž podle něho společnost setrvává). Křesadlo těží také ze šíře svého vzdělání, využívá znalosti sexuálních deviací. Erotické, někdy až pornografické motivy jsou u Křesadla velmi časté, autor je však podává jednak s ironickým nadhledem a také, v jisté návaznosti na markýze de Sade, s mravoučným podtextem. Pornografické motivy jsou mu také prostředkem ironického dialogu s jinými literárními tvůrci (stabilní jsou v jeho knihách ironické invektivy proti Milanu Kunderovi), literárními kritiky a jejich výklady Křesadlova psaní, s příznačnou hravostí a ironií se proto uchyluje k psaní takových pasáží např. v azbuce (Kravex5) či dokonce hlaholici (Skrytý život Cypriána Belvy). Mravoučný podtext Křesadlových románů souvisí také s jeho druhým významným inspiračním zdrojem, a tím je náboženská víra, křesťanství, katolicismus, byť příznačně pro Křesadla podané se zpochybňujícím, ambivalentním tónem (Království české a jiné polokatolické povídky, Skrytý život Cypriána Belvy); próza Zuzana a dva starci vznikla jako svérázný autorský přepis starozákonního příběhu o Zuzaně v lázni, obsaženého v knize Daniel. Na podobném východisku je založena také prozaická polemika s Karlem Čapkem a jeho nedokončeným dílem Život a dílo skladatele Foltýna (Jak to bylo s Foltýnem).
V románech, v nichž Křesadlo modeluje panoptikální obraz padesátých let, se chování sexuálních deviantů stává zrcadlem zvráceností totalitní doby (Mrchopěvci, Zámecký pán aneb Antikuro). S ironickou nadsázkou autor paroduje absurditu ukrytou v lidské psychice rovněž v románu Vara guru, situovaném do období první republiky, i v pitoreskním trojrománu Fuga trium, spojujícím utopii s příběhem dobrodružným a špionážním. Fantaskní, bizarní svět zachycuje s příznačnou libovůlí i v antiutopické sci-fi próze Girgal s psím hrdinou; parodickou perzifláž sci-fi žánru představuje také román Kravex5. Křesadlův kritický postoj proti ustrnulým uměleckým postupům i výkladovým kánonům manifestuje próza Rusticalia, která vznikla jako parodická variace na realistický venkovský román 19. století. V románovém triptychu Obětina spojil žánry veršované parodie gotického románu, fantaskní prózy a kritického pamfletu, namířeného mj. proti výstřelkům českého exilu. Kritický pohled na dění v rodné zemi po listopadu 1989 představil v „mravoučné bajce“ Dům.
Autorovy surrealistické texty shrnuje soubor próz Dvacet snů. Dokladem jazykové i formální virtuozity jsou básně, v nichž Křesadlo naplňoval klasická poetická schémata a kromě češtiny používal i dalších jazyků, včetně jazyka umělého (Sedmihlásek). Programově polemická a antipoetická je naproti tomu sbírka Vertikální spílání, kniha satirických básní s přímým politickým vyzněním. Posmrtně vyšel soubor časoměrným volným veršem psaných Dvanácti bajek, doprovázených autorovými vlastními perokresbami.
Ediční nedostatky knižních vydání Křesadlových děl postupně napravuje jejich elektronická edice, vydávaná péčí Městské knihovny v Praze od roku 2021.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mrchopěvci (P, Toronto 1984; 1990); Sedmihlásek (BB, Purley–Surrey 1988); Fuga trium (P, Toronto 1988; 1990); Vara guru (R, Toronto 1989; 1991); Slepá bohyně (PP 1991, rozšířené vydání Slepá bohyně a jiné příběhy, 2006); Girgal. Eskapáda na způsob science fiction (P 1992); Dvacet snů (PP 1992); Zuzana a dva starci (P 1992); Zámecký pán aneb Antikuro (P 1992); Ranč U kotvy a hvězdy (rodokaps, 1993, pod pseud. Jake Rolands); Vertikální spílání (BB 1993); Obětina (R 1994); Hvězdoplavba aneb Malá kosmická odysea (R 1995); La Calle Neruda (PP 1995); Království české a jiné polokatolické povídky (PP, 1996); Dům (R 1998); Kravex5 aneb Potíže stavu beztíže (R 2002); Rusticalia: variace na cizí themata (R 2006); Skrytý život Cypriána Belvy (R 2007); Jak to bylo s Foltýnem (2009; spolu s K. Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna); Dvanáct bajek / Twelve Fables (2010, angl. překlad V. Z. J. Pinkava).
Ostatní práce: Organismy jako automaty (1969; pod vl. jm.); Introduction to Logic for Systems modelling (Cambridge, USA 1988, pod vl. jm.); Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie (2001).
Korespondence: Vzájemná korespondence Jana Křesadla a Josefa Škvoreckého (ed. P. Hanuška.) ČL 1996, č. 6.
Překlady: J. Seifert: A Wreath of Sonnets (anglicko-české vyd., Toronto 1987, pod pseud. J. K. Klement, s E. Stucke); Jiří Kolář: The End of Words (B výbor; Londýn, 1990).
Příspěvek v antologii: Ryby katedrál (2001).

LITERATURA

Knižně: Jan Křesadlo (katalog výstavy, ed. V. Z. J. Pinkava, texty L. Daněk, P. Hanuška, L. Kohout, H. Kupcová, V. Z. J. Pinkava, Žďár n. S. 2000).
Studie a články: V. Novotný: Démonický gryf českého spisování, Tvar 1995, č. 16; P. Hanuška: A Wreath of Sonnets aneb Kterak Křesadlo Seifertovu poezii anglo-americkému světu představilo, Tvar 1996, č. 1; P. Hrtánek: Mrchopěvci – prozaický debut Jana Křesadla: Poznámky k interpretaci románu, Tvar 1998, č. 4; V. Novotný: Příčilo se mu říkat nám lidé… Groteskní romaneto Jana Křesadla, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (sb. 1999), též in Problémy a příběhy: Od Puchmajera k Páralovi (2001); H. Kupcová: Causa Jan Křesadlo, Reflex 1999, č. 16; A. Haman, Kam patří literární dílo Jana Křesadla? LidN 6. 4. 2000; P. Hrtánek: Několik slov nad Křesadlovými Polokatolickými povídkami, Tvar 2000, č. 18 + č. 19 + č. 20; V. Čech: Typy detabuizací a jejich funkce ve dvou románech Jana Křesadla, ČL 2001, č. 2; L. Krečmer: Zápas s časem a rekonstrukce chronologie v prózách Obětina a Fuga trium Jana Křesadla, Tvar 2003, č. 14; J. Czaplińska: Alegorie – groteska – postmoderna. Postmodernistický ráz Mrchopěvců Jana Křesadla, in Postmodernismus v české a slovenské próze (sb. 2003), též in Přidaná hodnota exilu: úvahy o české exilové literatuře po roce 1968 (2014); P. Mareš: : „Kchén lojd ic“. Vícejazyčné texty Jana Křesadla, in "Also, nazdar!" Aspekty textové vícejazyčnosti (2003); P. Hrtánek in Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století (2004); P. Hrtánek: Náboženské a církevní kódy v Polokatolických povídkách Jana Křesadla, in Víra a výraz (sb. 2005), též in Kacíři, rouhači, ironikové v současné české próze (2007); P. Hrtánek: Zuzana a dva ironikové, Tvar 2005, č. 9, též in Kacíři, rouhači, ironikové v současné české próze (2007); V. Novotný: Rub a líc exilu v Obětině Jana Křesadla, Tvar 2006, č. 12; V. Novotný: Jan Křesadlo a literatura v likvidaci, in Literatura určená k likvidaci III (sb. 2006); J. Czaplińska: Stalin, Eros i Tanatos: Jan Křesadlo: Ścierwopiewczy, in Tożsamość banity: problematyka autoidentyfikacji w młodej czeskiej prozie emigracyjnej po 1968 roku (Szczecin 2006); V. Z. J. Pinkava: Kdo je pozoruhodný, nemusí se skrývat: rozhovor s Václavem Pinkavou o Janu Křesadlovi, připr. J. Nejedlý, Portál české literatury [online] 28. 11. 2006; S. Komárek: Básník bizarnosti: O Janu Křesadlovi, Tvar 2008, č. 20, pod tit. Jan Křesadlo, básník bizarnosti též in Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech (2011); J. Czaplińska: Mezi postmoderností a pornografií – případ Jana Křesadla, Bohemica Olomucensia 2009, sv. 2 + Dům Jana Křesadla jako alegorie vlasti, in Dům v české a polské literatuře (sb. 2009), obojí též in Přidaná hodnota exilu: úvahy o české exilové literatuře po roce 1968 (2014); A. Kliems: Heimat und ihre integrations fixierte Desintegration. Die Exilprosa von Jan Křesadlo, Libuše Moníková und Iva Pekárková, in Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert (sb. Köln – Weinar – Wien 2010); P. Pająk: Frenezja sadyczna po czesku: Křesadlo, Zykmund, Urban, Poznańskie Studia Slawistyczne 2011, č. 1; H Marciniaková – T. Jirsa: „Chlípění." Nevyslovitelnost těla a průzkum chlípnosti v Mrchopěvcích Jana Křesadla a Chlípnicích Michala Witkowského, in Tělo, smysly, emoce v jazyce (sb. 2012); V. Heé: Jan Křesadlo: pojetí a přijetí jeho tvorby, Bohemistyka 2011, č. 3 (zde), též in Na úprku před sebou samými: Češi a jejich literatura očima současné maďarské bohemistiky (sb. 2014); J. Svobodová: Mé a cizí v registrech autorů prozaických textů, Studia slavica 2015, č. 2; K. Kadlecová: Jan Křesadlo, Reflex 2015, č. 33 (též zde); V. Z. J. Pinkava: Ále, vždyť je to jedno, připr. J. Peňás, LidN 2. 9. 2015; J. Jandourek: Potíže stavu beztíže aneb Život se zpěvy: stvořitel bizarních světů Jan Křesadlo, Host 2015, č. 10; P. Pająk in Hrůza v české literatuře (2017, pol. orig. 2014); P. Knesplová: Gotické panoptikum oblud a obětí (k žánrovému rodokmenu některých postav v knihách Jana Křesadla), in M. Antoš, P. Hrtánek (eds.) a kol.: Přízraky a masky: gotický modus v české postmoderní próze (2017).
Recenze: Mrchopěvci: I. Ř. (= I. Řezníček), Svědectví (Paříž) 1986, č. 77; J. Schneider, LitN 1991, č. 9; J. H. Vitvar, Právo 11. 7. 2000; M. Woods, The Prague Post 2000, č. 8 * Sedmihlásek: J. Křížová, Západ (Ottawa) 1989, č. 1; J. Chvalšín, Studie (Řím) 1989, č. 4/5 (124/125) * Fuga trium: an, Svědectví (Paříž) 1989, č. 88; Z. Fišer, Moravské noviny 15. 11. 1990; V. Novotný, MFD 1. 3. 1991; J. Schneider, Tvar 1991, č. 11 * Slepá bohyně: J. Schneider, Tvar 1991, č. 13; V. Novotný, Tvar 1991, č. 13; P. Zapletal, LitN 2006, č. 20; V. Mikulka, DivN 2006, č. 11; M. Pilař, Tvar 2006, č. 13; P. Hrtánek, Host 2006, č. 8 * Vara guru: (mpk) (= M. Petříček), NK 1997, č. 7; V. Novotný, MFD 2. 7. 1992; J. Peňás, Prostor 15. 7. 1992 * Zámecký pán aneb Antikuro: P. Matoušek, NK 1992, č. 38; P. Mandys, ČD 27. 10. 1992; Z. Heřman, Tvar 1992, č. 45; V. Novotný, MFD 7. 11. 1992 * Zuzana a dva starci: J. Peňás, LD 26. 1. 1993; V. Šibrava, NK 1993, č. 5 * Girgal: R. Škvařil, NK 1993, č. 27; P. Hlavatý, Telegraf 2. 10. 1993, Příloha; T. Kafka, LitN 1994, č. 2 * Vertikální spílání: V. Novotný, NK 1993, č. 44; F. Všetička, Tvar 1994, č. 18 * Obětina: J. Peňás, MFD 12. 5. 1994; V. Novotný, NK 1994, č. 19; V. Píša, Tvar 1994, č. 16; A. Merenus, LitN 2007, č. 8; H. Vyplelová, A2 2007, č. 14 * La Calle Neruda: H. Kupcová, NK 1995, č. 44; V. Novotný, Tvar 1995, č. 20, též in Literární kritiky. Bohemica (1997); I. Jelínek, Tvar 1996, č. 3; A. Haman, LitN 1996, č. 10 * Hvězdoplavba aneb Malá vesmírná odysea: H. Kupcová, NK 1996, č. 3; I. Adamovič, Ikarie 1996, č. 3; I. Jelínek, Proglas 1997, č. 2, příl. Literární příloha č. 1 * Království české a jiné polokatolické povídky: P. Hanuška, MFD 28. 12. 1996; V. Novotný, LidN 1. 3. 1997, příl. Národní 9; A. Haman, NK 1997, č. 8; I. Kotrlá, Akord 2002, č. 1 * Dům: J. Jandourek, Souvislosti 1998, č. 3/4 (37/38); V. Novotný, Tvar 1998, č. 21; Z. Mitáček, Host 1999, č. 1, příl.; F. Všetička LitN 1999, č. 5 * Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie: V. Borecký, LidN 23. 3. 2002; A. Kott, Souvislosti 2002, č. 2; N. Holub, Aluze 2002, č. 3 * Kravex5: P. Hrtánek, Tvar 2002, č. 20; J. Nejedlý, Právo 28. 11. 2002, příl. Salon; J. Jandourek: MFD 11. 1. 2003 * Rusticalia: J. Nejedlý, LidN 25. 11. 2006, příl. Orientace; P. Hrtánek, Host 2007, č. 5; J. Peňás, Týden 2007, č. 3 * Skrytý život Cypriána Belvy: K. Turek, LidN 6. 10. 2007, příl. Orientace; J. Peňás, Týden 2007, č. 42; A. Haman, Tvar 2007, č. 18; J. Milon, LitN 2007, č. 46; P. Šidák, A2 2007, č. 51/52; P. Nagy, iLiteratura [online] 27. 12. 2007; P. Hrtánek, Host 2008, č. 2; F. Mikuš, Aluze 2008, č. 1.
Rozhovory: J. Škvorecký, Západ (Ottawa) 1985, č. 5; I. Železný, Tvar 1991, č. 17; J. Marhoulová, Čtenář 1992, č. 2; V. Šlajchrt, MFD 11. 7. 1992, příloha Víkend; J. Rychetský, Reflex 1993, č. 46; H. Kupcová, NK 1995, č. 46; P. Nusk, Alternativa nova 1996/1997, č. 6; J. Chuchma, Týden 2003, č. 49, příl. Panská, č. 3.
Nekrology: V. Novotný, Práce 16. 8. 1995 + Tvar 1995, č. 16; (map) (= M. Pokorný), MFD 17. 8. 1995; J. Peňás, LidN 19. 8. 1995, příl. Národní 9.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (inventář M. Brožová /2018/).

Autor hesla: Michaela Nondková (1995)
; Vladimír Novotný (1995); Veronika Košnarová (2009)
Aktualizace hesla: 22. 4. 2021 (vk)
 
zpět na hlavní stranu