Jaromír TYPLT

Vedle původní různožánrové tvorby, osobitě rozvíjející odkaz moderny a avantgardy, se Jaromír Typlt zapojuje do literárního a široce kulturního prostoru jako originální performer, editor a esejista. Jeho dílo dostálo v průběhu času nepominutelných posunů a proměn, za konstantní rys je nicméně možné považovat přitažlivost, ba téměř posedlost alchymií slova, multimediálními dimenzemi řeči, vedoucí – s postupem času čím dál důrazněji – k nejrůznějším přesahům do jiných oblastí umění: k experimentální hudbě a radiofonickému umění, grafice (bibliofilie, autorské knihy), videoartu atd. V aktuálním kontextu a s využitím moderních audiovizuálních prostředků se Typlt navrací nejen k ideálu „Gesamtkunstwerk“, nýbrž k samotnému původu poezie, k jejímu sepětí s hudbou, divadlem, mystérii i filosofií. Jeho tvorba si nárokuje aktivního recipienta, jak na rovině jednotlivých smyslů (zrak, sluch, ba i hmat), tak i intelektu, ratia, reflexe, a zároveň imaginace, fantazie, intuice, schopnosti oddat se obrazné síle a energie jazyka, akceptovat jiné, cizí (reprezentované odchylkami od jazykové normy a úzu, od jazykově/logicky srozumitelného výrazu), ochotě opustit svou dosavadní, jazykovou i mimojazykovou, zkušenost.
Na počátku devadesátých let se básnickou tvorbou a četnými esejistickými a literárněkritickými projevy Typlt představil jako jeden z nejvýraznějších autorů nejmladší generace. V juvenilních textech byl ovlivněn sebedestruktivní poetikou rockové hudby a také již stále zesilující inspirací surrealismem (prvotina, „heavymetalová mše f-moll“ Koncerto grosso). Poezii chápal především jako protipól všednosti a utilitarismu. Jeho tvůrčí sebevědomí – provázené různými autostylizacemi ovlivněnými především Ladislavem Klímou a Salvadorem Dalí – bylo prostoupeno touhou po nepřetržité verbální a pocitové iniciaci a emocionální sugesci, která však nabývala i podoby manýristických gest. Podobný charakter měly rovněž jeho rané práce prozaické (Pohyblivé prahy chrámů, Zápas s rodokmenem) a dramatické (Dříve než vzápětí). Důraz na všeobjímající imaginaci a hru s absurdními dimenzemi jazyka v nich stále více nabývaly podoby provokativní proklamace, jíž dominovala konstrukce a forma.
Programovou bilanci své rané tvorby autor představil ve výboru Ztracené peklo, obsahujícím mj. starší sbírky Procitající teurgos a Epocha Setmění (s podtitulem Kytaromachie). Prostřednictvím kaskád metafor, neologismů, archetypálních obrazů i četných literárních a kulturních citátů a aluzí tu básnický subjekt konstruuje svébytné fikční světy, jež jsou výrazem radikálního požadavku osobní (nejen umělecké) svobody. Typltův proklamativně subversivní postoj s sebou nesl i četná manifestační, polemická a diskusní vystoupení. K těm nejvyhraněnějším patří esejistický manifest Rozžhavená kra (publikovaný v Iniciálách 1993), v němž kategoricky zavrhuje veškerou novodobou konvenčnost v umění a literatuře. Jeho tehdejší tvorbu provázely i autointerpretační výpovědi, jež ovšem nepostrádaly (sebe)ironický rozměr.
Po jistém odmlčení se Typlt vrátil k veřejnému vystupování především formou jevištních a knižních performancí. Literární projev se v nich dostává do těsné blízkosti s projevem výtvarným a hudebním (zvukovým), složka slovesná a grafická, resp. zvuková se navzájem doplňují, inspirují a teprve ve vzájemné interakci vytvářejí významovou jednotu. Takový charakter měly mj. autorské knihy, které Typlt vytvářel s výtvarníkem Janem Měřičkou a jejichž některé texty převedl do souboru že ne zas až, svým zpracováním blízkého povaze knihy-objektu. Ve svých básnických i prozaických textech se již obešel bez programních akcentů a proklamací návaznosti na surrealismus, nadále se nicméně opírá o výrazné tvůrčí gesto, experiment a hru na rovině kompoziční, obrazné, diskurzivní i grafické (Stisk). Zásadního významu postupně nabývá zvuk, v němž se koncentruje největší dynamika, napětí, primární, vše-zakládající energie. Formálně pročištěný výraz, k němuž ve své poezii autor dospívá, naznačuje touhu navrátit se do stavu prvopočátečního vztahování se ke světu, k ryzímu vnímání, ryzímu slovu (Za dlouho). To se projevuje mj. i ve zvukově-textových kompozicích, vytvářených společně s Michalem Ratajem v rámci projektu Škrábanice (zachyceném na albech Škrábanice a Zaškrábnutí), který originálním způsobem navazuje na tradici tzv. hörspiel a za součinnosti obou tvůrců evokuje zvukový obraz situace, v němž je bytí jakoby vymknuto ze své samozřejmosti.
Citlivost pro intermediální přesahy je patrná rovněž v autorově paralelní činnosti esejistické a editorské. Věnuje se především autorům, v jejichž tvorbě sehrává důležitou roli novopacký, resp. podkrkonošský genius loci (monografie Ladislava Zívra, eseje o Josefu Kocourkovi, Janu Opolském, J. K. Šlejharovi), tvorbě psychotiků a art brut, resp. jeho literární obdobě écrits bruts (surového psaní), již čtenářům dlouhodobě zpřístupňuje v časopiseckých i knižních edicích a komentářích (mj. Hana Fousková, Zdeněk Košek, František Novák, Helena Skalická).