SVAZ ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ (2) 

Federální Svaz československých spisovatelů (SČSS) byl založen v době stabilizované politické i společenské situace zcela kontrolované Komunistickou stranou Československa (KSČ). Kromě své reprezentační funkce zastřešoval spolupráci s partnerskými institucemi v zahraničí, zvláště v zemích východního bloku, a koordinoval činnost obou národních svazů (Svaz českých spisovatelů – SČS a Zväzu slovenských spisovateľov – ZSS), které podléhaly republikovým ministerstvům kultury a řídily oficiální literární život v Československu. Zatímco Svaz českých spisovatelů (SČS) byl hlavním nástrojem politicky motivované personální selekce literárního života v České socialistické republice, Zväz slovenských spisovateľov, který vznikl roku 1969 paralelně se záhy zlikvidovaným (tzv. Seifertovým) Svazem českých spisovatelů, si zachoval kontinuitu a v porovnání s českou organizací i určitou autonomii.
Ustavující sjezd Svazu československých spisovatelů (8.–9. 12. 1977 v Praze) měl především demonstrovat jednotu spisovatelů obou republik a deklarovat jejich podporu oficiální kulturní politice (sjezdu se zúčastnili vrcholní političtí představitelé a v referátech zazněly odsudky Charty 77). Předsedou SČSS byl na ustavujícím sjezdu zvolen prozaik Jan Kozák, jehož ve funkci potvrdily i oba následující sjezdy. Zatímco II. sjezd SČSS (9.–10. 3. 1982 v Praze) měl za úkol především potvrdit status quo, na III. sjezdu SČSS (13.–14. 5. 1987 na Dobříši) již zazněla opatrná kritika neaktuálnosti a neatraktivnosti literárních časopisů (Rudolf Chmel), soudobé knižní produkce ve srovnání s knižní kulturou šedesátých let (Josef Šimon), cenzurní praxe (Karel Sýs) i menšinovosti a výběrovosti spisovatelské organizace, která řadě významných či populárních autorů ponechává pouze statut kandidátů členství anebo jim členství vůbec nenabízí (Josef Hotmar poukázal zvláště na situaci autorů literatury faktu; dále v této souvislosti jmenoval Adolfa Branalda, Oldřicha Daňka, Bohumila Hrabala, Jiřího Svetozara Kupku, Jana Skácela a Jiřího Šotolu). Kritiku členské politiky SČSS i národních svazů sice ostře odmítl předseda SČS Ivan Skála, nicméně spisovatelé se přiklonili k oficiální politice perestrojky a glasnosti.
Požadavek „integrace literárních tvůrčích sil“, tedy umožnění vstupu doposud vyloučených tvůrců do oficiálního literárního života, zazníval na sklonku osmdesátých let stále silněji (např. na konferenci SČSS k 70. výročí vzniku Československa 25. 10. 1988). 28. února 1989 se předsedou SČSS stal slovenský básník Miroslav Válek (1927–1991), v letech 1969–1988 ministr kultury Slovenské socialistické republiky, který byl této tendenci nakloněn a podporoval ji v obou národních svazech. Oficiální spisovatelské organizace však nebyly schopny reflektovat společenský pohyb a jejich demokratizační kroky byly nedostatečné a příliš pomalé. Začátkem října 1989 zástupci SČSS (Ladislav Ballek, Vladimír Kolár, Petr Prouza a Milan Šútovec) jednali v bavorském Frankenu s exilovými spisovateli na konferenci nazvané Dialog, nebo konfrontace, již uspořádala organizace Opus bonum, k zásadnímu sblížení obou skupin však nedošlo. Po listopadu 1989 existence federální spisovatelské organizace pozbyla smyslu. Představitelé Sdružení českých spisovatelů (nástupce Svazu českých spisovatelů) a Zväzu slovenských spisovateľov sice zahájili jednání o případném založení Syndikátu československých spisovatelů, prudký společenský vývoj však tyto úmysly předešel. Zväz slovenských spisovateľov zanikl 18. 1. 1990 a Sdružení českých spisovatelů 31. 3. 1990. Zánik obou národních spisovatelských organizací znamenal i konec Svazu československých spisovatelů, jehož majetkové i právní závazky byly zlikvidovány k 31. 12. 1990.
Sekretariát SČSS sídlil v Praze na Národní tř. č. 11.