PAMÁTNÍK PETRA BEZRUČE 

Své sídlo PPB získal díky výstavbě řadového čtyřpodlažního objektu na místě básníkova rodného domu na Ostrožné ulici v Opavě, jenž byl zničen v závěru druhé světové války. V novostavbě vznikly prostory pro bezručovskou expozici, odbornou knihovnu a depozitář literárních pozůstalostí. Pietní důvody pro dosavadní existenci PPB a kulturně politické aspekty jeho činnosti se po básníkově smrti (17. 2. 1958) proměnily, neboť Petr Bezruč ustanovil PPB svým dědicem. Instituce tak získala celou písemnou pozůstalost, osobní knihovnu a stala se držitelem autorských práv k vydávání Bezručových textů, zejména Slezských písní. PPB se stal rovněž vlastníkem Bezručova srubu na Ostravici na úpatí Lysé hory; zde vznikla tematicky laděná muzejní expozice (1959). V témže roce došlo k reorganizaci SSÚ, z něhož se pod označením PPB vydělila celá sféra literárněvědného bádání (tj. referát pro literární vědu SSÚ), jež přešla pod Slezské muzeum, a PPB začal působit jako literárněvědné pracoviště muzea. Literárněvědný charakter, přesahující funkci pouhého muzejního zařízení, si PPB zachoval i nadále, jelikož Slezské muzeum jako instituce s celostátní působností získalo statut vědeckého ústavu. To se promítlo do vědeckovýzkumné a publikační aktivity a do pořádání literárněvědných konferencí, zpočátku zaměřených na interpretaci díla Petra Bezruče, později na širší literárněhistorické otázky. Ve snaze oslovit odbornou i poučenou laickou veřejnost a formulovat vlastní badatelský program vydával PPB Listy Památníku Petra Bezruče; s ohledem na nepříznivé ekonomické a politické poměry se však z proponovaného periodika stala spíše řada sborníků, v nichž našli uplatnění jak pracovníci PPB a odborníci ze spřátelených vědeckých institucí (UP Olomouc, Pedagogická fakulta Ostrava), tak literáti starší generace – pamětníci literárního života na Ostravsku a regionální vlastivědní pracovníci. Ještě odbornější charakter měl mít Literárněvědný sborník Památníku Petra Bezruče, který však vyšel pouze jednou v roce 1966.

Obdobné ambice motivovaly vydávání neperiodických publikací pod hlavičkou Památníku, resp. jeho organizačních předchůdců. Již Společnost Petra Bezruče vydávala Knihovnu Společnosti Petra Bezruče (1946–1950), na niž Slezský studijní ústav navázal řadou Publikace oddělení Petra Bezruče (1953–1958) a souběžně vznikla Knihovna Památníku Petra Bezruče (1954–1987; 23 sv.), jež přinášela vzpomínkové práce, bibliofilie a příležitostné tisky a edice korespondence; výjimkou byla práce Milana Kopeckého nazvaná Staří slezští kazatelé (1970), stojící zcela mimo bezručovskou problematiku. Účast PPB na literárním životě měla posílit beletristická a esejistická edice Pozdravy (1956–1967, 9 sv.; mj. Milan Rusinský, Dagmar Telingrová, Jiří Veselský), vydávaná prostřednictvím Krajského nakladatelství v Ostravě a zahrnující i sborníky začínajících autorů ostravského regionu (Nová Ostrava I. – II., Rosný bod). Mimo ediční řady vyšlo několik svazků sborníků, týkajících se programu festivalu Bezručova Opava (v letech 1962–1965), knihy básní Viléma Závady a vzpomínková kniha Joži Vochaly o Bezručově vztahu k Ostravici (1961). Badatelskou, dokumentační a ediční aktivitu PPB doplňovaly aktivity prezentační (výstavy, pořádání festivalu Bezručova Opava, besedy, přednášky, koncerty apod.).

V 60. letech se rozšiřují sbírky PPB o pozůstalosti dalších autorů; v roce 1963 PPB převzal ze SÚ ČSAV osobní fondy Josefa Kaluse, Ladislava Třeneckého či nakladatelství ISKRA Hrabyně a v následujících desetiletích přibyly další (soupisy osobních fondů byly jen zčásti publikovány v edici Literární fondy Památníku Petra Bezruče). Dokumentační funkce PPB se rozšířila také na dokumentaci vydávání Slezských písní, dokumentaci samotného bezručovského bádání a příležitostně též na výtvarná a hudební bezručiana. Činnost pracoviště kulminovala v roce 1967, kdy byla u příležitosti 100. výročí Bezručova narození otevřena nová expozice v radikálně adaptované budově a kdy bylo vytvořeno nové zázemí pro knihovnu se studovnou, sbírky a odborné pracovníky. V 70. a 80. letech se PPB dále rozvíjel coby muzejní pracoviště, postihující celý region českého Slezska a Ostravska, a to včetně – byť sporadicky zastoupené – dokumentace literatury polské a německé, zaměřené na literární tvorbu minulosti i současnosti (např. pozůstalost německé literátky Marie Stony). Vedle již uvedených uchovává PPB literární fondy dalších autorů v různém stupni archivního zpracování: Zdeněk Bár, Leopold Bena, František Bergmann, Bohumír Četyna, Blandina Čížková, Emil Dvořák, Bohumír Fiala, Josef Filgas, Jarmila Glazarová, Marie Glabazňová, Jindřich a Marie Grubhofferovi, Rudolf Gudrich, Emilie Gudrichová, Vladislav Hanák, František Horečka, Ludmila Hořká, Metoděj Jahn, Bohumil Marek, Vojtěch Martínek, Ludvík Novák, Augustin Opěla, Zora Orlická, Čechoslav Ostravický, Marie Podešvová, Miroslav Rafaj, Milan Rusinský, Alois Rybka, Bedřich Slavík, Věra Stolaříková, F. A. Šípek, Jaroslav Šulc, František Tučný, Bohuslav Valušek, Zdeněk Vavřík, Joža Vochala, Alois Vojkůvka, Josef Zahradníček, František Kamil Zeman.

Po roce 1989 zůstal statut PPB jako součásti Slezského zemského muzea nezměněn, vlivem ekonomických obtíží však stagnovala jak činnost akviziční, tak i prezentační, ambiciózně započatá v 70. a 80. letech 20. století. Abscence vysokoškolsky vzdělaného kurátora sbírek ovlivnila schopnost PPB dokumentovat polistopadové proměny literárního života regionu a současně reinterpretovat bezručovský odkaz. Festival Bezručova Opava pozbyl svůj nadregionální význam (postupně zanikly i každoroční celostátní literárněvědné konference) a akce, konané pod tradičním názvem za spolupořadatelství PPB po roce 1989, tvoří pouze jednu z nabídek kulturních aktivit města Opavy. Cena Petra Bezruče, zprvu udělovaná výrazným uměleckým a tvůrčím osobnostem, převážně literátům a literárním historikům, se v polistopadovém období změnila v ocenění spíše lokálního dosahu.