ARCH 

 Úvodní redakční slovo bylo vzhledem k politické situaci formulováno zdrženlivě; proklamovalo návaznost na jihočeskou venkovskou tradici a potřebu navracet slovům jejich původní význam a člověku jeho poztrácené jistoty. Uvedené zásady redakce chápala ve smyslu křesťansky integrálního názoru na svět, což také bylo hlavní záminkou pro zastavení listu na prahu normalizace. Náplň časopisu tvořily zčásti ukázky z chystaných knih nakladatelství Růže, jehož tehdejší profil – stejně jako profil Archu – se výrazně odlišoval od regionálního standardu. Z básníků v listu publikovali Zdeněk Helus, František Listopad, František Daniel Merth, Jaroslav Seifert, Ivan Slavík (též překlady básní Paula Claudela a Georga Trakla), Josef Suchý a Karel Zlín. Autory próz a esejů byli Karel Bodlák, Jan Čep, Ivan Diviš, Josef Ludvík Fischer, Jan Kameník, František Křelina, Josef Palivec, Bohuslav Reynek aj., ze zahraničních literatur Stefan George, Martin Heidegger, Sören Kierkegaard, Alexandr Solženicyn a Pierre Teilhard de Chardin. Redakce soustavně hledala oporu pro své úsilí v aktualizaci starších textů (řeči Jeronýma Pražského a Petra Chelčického, kázání Františka Ondřeje Waldta, úvaha Jana Amose Komenského o všenápravě apod.). V č. 4 vyšla studie Zdeňka Kalisty Barokní prvek v naší nové poezii a úvaha Miloše Dvořáka Provincialismus a regionalismus. Texty opomíjených či zapomenutých autorů (Simonetta Buonaccini, Matěj Antonín Hrubý) komentoval Josef Bílek. Do rubriky zpráv a recenzí Glosy – kritika přispívali Vladimír Justl, Jan Mareš (pod pseud. Suda), Jaroslav Med, Věroslav Mertl aj.