Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Inka MACHULKOVÁ

* 8. 11. 1933, Praha 
† 27. 3. 2014, Mnichov (Německo) 
 
Básnířka, překladatelka
 Dívčím jménem Olga Popková. Záhy začala – bez úřední změny – užívat jméno Inka, skautskou přezdívku z prvních poválečných let. Od 1959 provdaná Machulková, od 1970 znovu provdaná (v SRN) Schmollingová. Narodila se v rodině Antonína Popka, do 1949 úředníka Státního pedagogického nakladatelství v Bratislavě a Praze. Její syn Jan Machulka (po adopci J. Schmolling, *1959) je uměleckým fotografem, syn z druhého manželství Marc David Schmolling (*1972) je jazzovým pianistou. – Po maturitě na Dívčím reálném gymnáziu E. Krásnohorské v Praze (1952) studovala Inka Machulková na Vysoké škole chemicko-technologické, zprvu řádně, od 1956 dálkově při zaměstnání; absolvovala 1960 (Ing.). Od roku 1956 po konec 60. let prošla řadou zaměstnání i obdobími nezaměstnanosti; nejčastěji pracovala jako vývojářka, též však jako závoznice, pomocná dělnice, laborantka a technická překladatelka v Ústavu pro výzkum motorových vozidel (1965–1966). Na konci 60. let byla zaměstnána ve Filmovém studiu Barrandov (mj. jako statistka ve filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová). Po několik měsíců roku 1964, kdy byla bez pevného zaměstnání, se podílela na provozu poetické vinárny Viola. V září 1968 emigrovala a usídlila se v Mnichově. Zprvu pracovala jako dělnice v mnichovském filmovém studiu Bavaria Atelier GmbH, později byla referentkou v oddělení chemické dokumentace firmy Linde AG u Mnichova (1969–1973) a v oddělení marketingu a informací pro obchod s Východem u firmy Siemens v Mnichově (1973–1982). Po období nezaměstnanosti pracovala v letech 1985–1987 v bavorské státní knihovně v Mnichově. Pak byla znovu nezaměstnaná pouze s příležitostnými výdělky za překlady hlavně technické literatury (z angličtiny a ruštiny). Na počátku 90. let byla učitelkou češtiny na mnichovské jazykové škole, souběžně se uplatnila i jako tlumočnice při česko-německých obchodních jednáních. V polovině 90. let odešla do penze, žila v Mnichově.
 Debutovala 1963 v deníku Průboj. Svými verši postupně přispívala do Repertoáru malé scény, Mladé tvorby, Československého vojáka, Kulturní tvorby, Tváře, Červeného květu, Květů, Literárních novin, Sešitů pro mladou literaturu, Plamene, Sluníčka aj., několik básní uveřejnila též v americkém týdeníku The Nation (New York). Od počátku 70. let příležitostně publikovala v exilových časopisech (mj. TextČeské slovo) i v západoněmeckém tisku. Básní ze sbírky Kahúčú je zastoupena v samizdatovém sborníku Světlá lhůta (1988), věnovaném Jiřímu Grušovi. Po roce 1989 se v Čechách znovu připomněla básněmi uveřejněnými v Literárních novinách (1990, 1994), po roce 2000 zejména v časopisech Tvar, Aluze, Host, Prostor Zlín aj. Na počátku 60. let vystupovala krátce s amatérským divadlem Paradox (Praha), v letech 1963–1965 kmenově náležela k autorskému okruhu poetické vinárny Viola, vedené Jiřím Ostermannem, a svými verši se podílela na několika pásmech poezie a jazzu zde uvedených (Komu patří jazz, Jazz náš vezdejší aj.). Na podzim 1968 a v průběhu roku 1969 odvysílala její básně rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Od roku 1993 vystupovala s ukázkami z dosud nepublikované povídkové tvorby na jevištích malých mnichovských divadel. Psala česky i německy. – Její báseň byla zařazena na LP desku Poezie a jazz (Supraphon 1965).
 Nerozsáhlá, leč motivicky i tvárně různorodá poezie Inky Machulkové ve svých východiscích obecně souvisí s neideologizující básnickou generací poloviny 60. let. Užší kontakt Machulková navázala s tvůrčím okruhem poetické vinárny Viola (Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková), který byl zaujat jazzem a ve svém nonkonformním postoji reprezentoval umírněnější obdobu amerických beatniků. Z této orientace vyrostly její básně se synkopickým rytmem či přímo instrumentované do podoby blues, zveřejňované především ve Viole, v pásmech poezie za doprovodu jazzu, též však zařazené do první a zejména druhé sbírky ze 60. let: Na ostří noci, Kahúčú. V obou sbírkách převažuje typická torzovitě artikulovaná lyrika osobní, sentimentálně, ale také sarkasticky laděné zpovědi s motivy milostného hledání i soužení, lidského kontaktu i míjení, posléze však se sílícími poznatky o rozpornosti a falši života v socialistické společnosti. Dobová skutečnost zněla Ince Machulkové „jak rozbitá kytara“ a vyvolávala v ní generačně příznačné pocity smutku a zatrpklosti, rovněž však nároky na životní poctivost. – Sbírka Kámen komediantů, která vyšla v mnichovském exilu, přináší texty zčásti vzniklé ještě v 60. letech i básně psané již v Německu. Ty jsou strukturně scelenější i zduchovnělejší, mění se v nich též lyrická scenerie, nadále je však vyznačuje volný arytmický verš, významové zkratky, a především vážný životní postoj autorky, vyrovnávající se nyní se vzpomínkami na domov, s nedostatečnou hřejivostí nového životního prostředí, s projevy lidského komediantství i se stísňující představou času a smrti. – Autorský výbor z prvních tří sbírek, nazvaný Zamkni les a pojď, doplnila Inka Machulková ještě několika rukopisnými básněmi z šedesátých let. – Po více než pětadvaceti letech odmlčení se Machulková vrátila do české literatury sbírkou Neúplný čas mokré trávy, ve které se projevila stále intenzivnější snaha dát básni semknutější a sevřenější tvar. Autorka od původně rozevláté jazzové formy přešla ke krátkým, do sebe soustředěným retrospektivním básním, v nichž vystupují do popředí vzpomínky a fragmenty snových scén, které vytvářejí neotřelý a nový pohled na prozaické až banální situace. Tento postup autorka dále rozpracovala ve své poslední sbírce Probuzení hráči. – Odlehčenější polohu poezie Inky Machulkové představuje sbírka Jako Šimi odpouštíme, původně určená pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers, vydaná ovšem až v roce 2008. V krátkých nonsenových a epigramatických básních se projevuje výrazný smysl pro vtip a komickou zkratku.

BIBLIOGRAFIE

Poezie: Na ostří noci (BB 1963); Kahúčú (BB 1969); Kámen komediantů (BB, Mnichov 1979); Neúplný čas mokré trávy (BB 2006); Jako Šimi odpouštíme (BB 2008); Probuzení hráči (BB 2010).
Výbory: Zamkni les a pojď (BB 2009, autorský výbor z prvních sbírek).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Taneční hudba a jazz 1966–1967 (1967); Almanach české zahraniční poezie (Mnichov 1979); Jak se vítr učil číst (2007); Nejlepší české básně 2009 (2009); Antologie české poezie I (2010); ...a to je blues (2010).

LITERATURA

Recenze: Na ostří noci: J. Pištora, LitN 1964, č. 14; D. Karpatský, Plamen 1964, č. 4; -bd- (= B. Doležal), Tvář 1964, č. 5–6 * Kahúčú: dm (= J. Adam), ZN 2. 10. 1969; pk (= P. Kovařík), SvSl 16. 9. 1969 * Kámen komediantů: M. Kubes, Listy (Řím) 1979, č. 5; M. K. (= M. Kubes), České slovo (Mnichov) 1979, č. 7 * Neúplný čas mokré trávy: O. Horák, LidN 1. 9. 2006; R. Kopáč, Babylon 2006/07, č. 1; D. Kaprálová, MFD 22. 11. 2006; M. Radová, Protimluv 2006, č. 4; J. Pácalová, OS-Občanská spoločnosť (Bratislava) 2007, č. 5 * Jako Šimi odpouštíme: M. Chocholatý, Host 2008, č. 8; P. Čermáček, Weles 2008, č. 35/36 * Zamkni les a pojď: O. Horák, HN 25. 1. 2010; P. Šimek, Tvar 2010, č. 4; V. Kremlička, Tvar 2010, č. 4; M. Šanda, Právo 15. 4. 2010, příl. Salon č. 665; S. Martínková-Racková, A2 2010, č. 9; Z. Volf, Host 2010, č. 7; J. Zbořil, Psí víno 2010, č. 51; O. Buddeus, Literární fórum 2010, č. 2 * Probuzení hráči: O. Horák, HN 29. 10. 2010; M. Fucimanová, Host 2010, č. 10; I. Harák, Tvar 2011, č. 1; S. Martínková-Racková, A2 2011, č. 9.
Rozhovory: J. Slavíček, My 65 (1965), č. 7; M. Jareš, Tvar 2004, č. 16 (též knižně in Neúplný čas mokré trávy, 2006); A. Blažejovská, 2006 (viz Portál české literatury); M. Balaštík, Host 2007, č. 5; H. Hosnedlová, Dokořán 2008, č. 46; P. Andreas a M. Šesták, Literární fórum 2008, č. 2/3; .
Nekrology: M. Jareš (webové stránky časopisu Tvar); J. Rejžek, LidN 3. 4. 2014.
Autor hesla: Bohumil Svozil (1998); Michal Jareš (2008)
Aktualizace hesla: 6. 5. 2014 (jar)
 
zpět na hlavní stranu