JONÁŠ
Nepravidelník Klubu spřízněných duší při divadle Semafor vznikl krátce po založení klubu, jež inspiroval Jiří Suchý v jednom ze svých tehdejších rozhlasových pořadů Gramotingltangl. Klub měl od počátku blízko právě k divadlu Semafor, a to se projevilo i v náplni zpravodaje. Vzhledem k četným přesahům a orientaci na uměleckou tvorbu, jíž oficiální kulturní politika v době normalizace nepřála, se klub často potýkal s administrativními problémy, byl rušen, ale vždy po čase se jej na jiné bázi dařilo obnovovat. Časopis sice vychází kontinuálně, vedle jeho názvu a podtitulu se však často měnila i redakce, statut listu, grafická úprava, ojediněle i koncepce. Přestože byl vždy určen pouze členské základně klubu, zvláště v 80. letech se z něj stal vyhledávaný „polosamizdat“, který výrazně překračoval původní obsahový rámec daný repertoárem Semaforu, jeho předchůdců a následovníků.
První etapa existence časopisu trvala od dubna 1967 do prosince 1971, kdy byl z rozhodnutí ředitele Státního divadelního studia, tehdejšího zřizovatele klubu, zastaven. Prvním čestným předsedou klubu byl Jan Werich, jako odpovědní redaktoři časopisu se vystřídali Karel Hausenblas (1967–68), Jiří Gut (1968–70) a Zdeněk Drozda (1970–71), na redakční práci se však podíleli i Ludvík Vaculík a tehdejší tajemnice klubu Marie Vaculíková. Koncepce, která vznikla víceméně spontánně již v této etapě, se drželi i další redaktoři listu až do roku 1986. Časopis se soustředil zejména na tvorbu hlavních autorských osobností Semaforu (Jiří Suchý + Jiří Šlitr, Jiří Grossmann + Miloslav Šimek), přinášel ukázky z jejich divadelních her, písňové texty, povídky, fejetony a původní rozhovory. Písňovými texty přispívali také Michael Janík a Miroslav Paleček, básněmi Ondřej Suchý, recenze a drobnější příspěvky publikovali mj. Karol Bílek, Milan Blahynka, Antonín Jelínek, Vladimír Just, Vladimír Karfík, Zdeňka Tichá a Ludvík Vaculík (v č. 20/1969 nekrolog za Jiřím Šlitrem). Do rubriky fejetonů přispívali na počátku 70. let pod šiframi autoři z původního okruhu Literárních listů a Listů, kteří v té době již nesměli publikovat (iniciálami podepisovali své příspěvky mj. Bohuslav Blažek, Petr Chudožilov, Miroslava Rektorisová a Karol Sidon, šifry Ču-ša užíval Ivan Klíma a pod šifrou Y v č. 28/1970 uveřejnil fejeton Klub k smíchu Ludvík Vaculík). Zařazovány byly i průhledy do tvorby hostů klubových pořadů (mj. Jaroslav Seifert). Vnitřní klubový život komentovali a různými publicistickými materiály kromě redaktorů přispívali Helena Kašperová, Jiří Datel Novotný, Karel Soukup, Pavel Spunar a Josef Šváb.
Po svém prvním úředním rozpuštění v prosinci 1971 obnovil klub činnost na jaře 1972, tentokrát jako Jonáš-klub, jehož zřizovatelem se stalo sdružení fonoamatérů Český fonoklub. Na původní časopis navázala nejprve nečíslovaná příloha interního zpravodaje Český fonoamatér nazvaná Jonofonáš aneb Fonojonáš (duben 1972, paginace v rámci Českého fonoamatéra). Od října 1972 byl potom list, vycházející s hlavičkou klubu Český fonoklub-Jonáš a v interní korespondenci označovaný jako Informace, distribuován „pro interní potřebu členů“ ve víceméně pravidelných měsíčních intervalech. V červenci 1973 redaktora Jiřího Guta vystřídal Jan Buzek a od listopadu 1973 list vycházel pod titulem Ber-Dej, odkazujícím k názvu improvizovaného programu Semaforu z 60. let. V této době měl časopis nejblíže k divadlu Semafor, hojně publikoval básnické, prozaické i dramatické texty Jiřího Suchého a do poloviny 70. let i ukázky z pořadů skupiny Miloslava Šimka. Klub však v té době procházel obdobím vnitřních konfliktů, jež měly za následek i změny v redakci: od listopadu 1974 stála v jejím čele Rajka Tognerová a roku 1975, kdy se list vrátil k původnímu názvu Jonáš, se stal šéfredaktorem opět Jiří Gut.
Kromě ukázek z nové tvorby autorů Semaforu (rubrika Ze šuplíku Jiřího Suchého) a informací ze zákulisí divadla (Jiří Datel Novotný, rozhovory s Jiřím Suchým) list zvláště v rubrice Z jiných šuplíků uveřejňoval literární tvorbu „spřízněných“ umělců, k nimž v 70. letech patřili Pavel Bošek (v roč. 1977/78 scénář parodického seriálu Kadle, si to ty?), Jan Burian a Jiří Dědeček, Pavel Fiala, Miroslav Horníček, Mirka Jabulková, Jaroslav Jakoubek, Jiří Just, Vladimír Just, Pavel Kopta, Václav Lacina, Zdeněk Mahler, Vladimír Merta, Jiří R. Pick, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, Ondřej Suchý, Ivo Štuka, Eduard Váňa, Jaroslav Vedral, Jan Vodňanský a Petr Skoumal a Ivan Vyskočil. Pro mnohé autory byl zvláště na počátku normalizace Jonáš prakticky jedinou publikační příležitostí, byť jí využívali jen ojediněle. Tak se členové klubu na stránkách listu mohli i v době jejich publikačních potíží setkat s Jaroslavem Foglarem, Miroslavem Holubem, Bohumilem Hrabalem, Janem Kačerem, Karlem Maryskem, Jiřím Menzelem, Jaroslavem Seifertem, Jindřiškou Smetanovou či Janem Werichem, anonymně i s Ervínem Hrychem (jeho hry pro divadlo Dostavník podepisovali členové souboru) a Ludvíkem Vaculíkem (fejeton Klub k smíchu byl znovu publikován 1976), rozsáhlými publicistickými a odbornými texty přispíval zejména Jiří Rambousek. K autorům literárních a publicistických příspěvků dále patřili Karel Hvížďala, Heřman Chromý, Ivo Jahelka, Radek John (povídky zde publikoval v letech 1972-73), Ladislav Pecháček, Jan Rejžek, Přemysl Rut (první recenze již 1970), František Schildberger (básně) a Ivo Železný (překlady). Významnými spolupracovníky klubu i časopisu byli hudební publicista Jiří Černý a režisér Vladimír Svitáček.
Důležitou součástí časopisu byly zprávy o uskutečněných a plánovaných pořadech klubu, o činnosti jednotlivých pracovních skupin či o regionálních aktivitách a různorodé publicistické příspěvky členů klubu (mj. Daniel Dvořák, Mojmír Fulín, Alois Hradilík, Karel Koliš, Slávek Kostrhon, Ivan Kott, Eva Lukešová-Gutová, Jaro Majerčík, Miloš Marat, Otakar Mikolášek, Evžen Opatrný – 1981 úryvky z korespondence s Jiřím Voskovcem, Zdeněk Řehák aj.). Pravidelně se objevovaly také ukázky z literární tvorby členů klubu (básně a písňové texty často vznikaly pod výrazným vlivem semaforské poetiky). K nejpilnějším přispěvatelům této rubriky časopisu patřili Milan Čejka, Vladimír Daťka, Miloš Fučík, Jura Charvát, Eva Maršálková, Pavel Petrželka, Dan Pokorný, Jan Polách, David Samek, Jiří Slíva, Standa Zárybnický-Houla.
V 80. letech, kdy se stal mluvčím redakce a později vedoucím redaktorem Jiří Ješ, přibývalo „spřízněných“ autorů, jejichž příspěvky byly zařazovány do rubriky Nahlížíme přes rameno. Na pokračování vycházely ukázky z Eisnerovy Češtiny poslechem i poklepem, vzpomínky Ervína Hrycha (již s uvedením autorova jména) Daleká pouť Dostavníku, a zejména od č. 4/1981–82 Vzpomínání Jiřího Suchého. Nadále se list věnoval dílu Jana Wericha (1981 na pokračování vzpomínky Ondřeje Suchého Jan Werich doplul k moři a Werichovy povídky z 80. let) a Jiřího Voskovce. Rozhovor poskytli mj. Petr Eben, Bohumil Hrabal, Vladimír Just (v souvislosti s diskusemi kolem jeho knihy Proměny malých scén), František Kožík, Rudolf Křesťan či Taras Kuščynskyj, pravidelně přispívali Ilona Borská, Ota Dub, Vladimír Komárek (1983/84 úryvky ze vzpomínek Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu), Václav Lacina, Eduard Světlík a Marie Štemberková aj. Některé články se dotkly i literárních témat (diskuse o knize Jana Lukeše Prozaická skutečnost, zprávy o pravidelném Putování po stezkách Oty Pavla, knihkupecká rubrika Vratislava Ebra, v ročníku 1984/85 rubrika Miroslava Kováříka Představujeme, v níž publikovali mj. Světlana Burianová či Miroslav Huptych, v ročníku 1985/86 navazující rubrika Eduarda Světlíka Čeká na vydání). V klubových pořadech i na stránkách listu Jonáš zaznamenal nástup nové generace folkových písničkářů a publikoval texty Jana Buriana (na pokračování 1982/83 Malý praktický slovník duševních chorob), Wabiho Daňka, Jiřího Dědečka, Pavla Dobeše, Marka Ebena, Pavla Karase, Jaromíra Nohavici, Karla Plíhala, Wabiho Ryvoly aj., o vývoji žánru, jednotlivých osobnostech i festivalech psal Standa Zárybnický. Jan Rejžek publikoval pravidelně své kritické postřehy, glosy a minirecenze pod názvem Z Rejžkova kulturního deníčku (autor potom otiskoval rubriku s tímto titulem postupně ve Kmeni, Echu, Scéně, Českém deníku a deníku Metro). Soustavně se list věnoval otázkám vývoje českého jazyka, zvláště v souvislosti s tehdy připravovanou zásadní pravopisnou reformou (mj. rubrika Z dějin češtiny).
V důsledku publikačních aktivit klubu i stále otevřenějších výpadů proti státní kulturní politice na stránkách časopisu prohlásilo ministerstvo kultury na jaře 1986 statut Jonáš-klubu za neplatný a Český fonoklub v důsledku toho činnost klubu ukončil k 31. 12. 1986. Také tentokrát se Jonáš-klub zachránil změnou zřizovatele a roku 1987 obnovil činnost jako J-klub elektroniky při 199. ZO Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou – !), který nadále i za cenu určitých konfliktů s režimem stavěl na dosavadní koncepci ediční činnosti a kulturních programů a postupně tak vytvářel jedno z center domácí kulturní opozice. Předsedou svazarmovské organizace se stal pozdější nakladatel Pavel Primus, předsedou klubu Karel Koliš.
Proklamovaným posláním „nového“ J-klubu bylo „populární formou seznamovat své členy s elektronikou“, což do jisté míry respektoval i nový klubový zpravodaj Echo, jehož šéfredaktorem se stal Vladimír Vlasák. List postupně stále ostřeji vystupoval proti komunistické kulturní politice a podobně jako Scéna či samizdatové časopisy O divadle a Lidové noviny (všechny tyto listy měly řadu společných spolupracovníků) programově stíral hranice mezi oficiální a disidentskou kulturou. Z původního Jonáše zůstaly zachovány především interní zpravodajské rubriky a recenze klubových pořadů, list neztratil zájem ani o tvorbu folkových písničkářů (1987/88 polemika nad články Jana Buriana a Jana Lukeše, o folku nadále často psal a původní texty zprostředkovával Standa Zárybnický) a věnoval se i rockové hudbě. Přispěvateli listu se stali hudební publicisté Vladimír Hanzel, Ivan Hartman, Aleš Opekar a Jiří Tlach, o literárním životě informovali Josef Chuchma (od 1989 vlastní rubrika Chuchmury) a Jan Lukeš, o divadle psal Zdeněk Aleš Tichý, o filmu Miloš Fikejz a Jan Jaroš, ojediněle přispěli i Václav Koubek, Jan Reinisch, Petr Skoumal, Karel Steigerwald. Různorodé básnické a písňové texty byly zařazovány do rubriky Před dvanáctou (mj. Václav Hrabě, Vladimír Merta, Petr Ulrych), značný prostor dostávaly původní rozsáhlé rozhovory či přepisy záznamů z besed, které v klubu uspořádali např. Pavel Dobeš, Martin Dohnal, Fero Fenič, Milan Hlavsa, Ivan Hoffmann, Ladislav Kantor, Jan Kanzelsberger (též příležitostná rubrika Na slovíčko s knihkupcem), Vladimír Merta, Michal Prokop, Přemysl Rut, Petr Skoumal, Jiří Suchý, Jan Vodňanský). Echo také přebíralo zajímavé materiály z domácích polosamizdatových a posléze i samizdatových časopisů (Kavárna AFFA, Situace, O divadle, Nové koření) i zahraničníhio tisku (Rolling Stone). Soudobým společenským trendům odpovídal zájem o kulturní i politické dění v SSSR.
V roce 1990 se klub i časopis vrátily k původnímu názvu Jonáš: kromě titulu se však naprosto změnilo společenské postavení i poslání klubu, redakce (šéfredaktor od 1990 Alois Hradilík, od 1995 Lucie Koláčná), okruh přispěvatelů i náplň časopisu, který hledal svoji novou tvář. Redakce zpočátku zařazovala řadu „archivních materiálů“ (rubrika Z klubové historie, Gramotingltangly Jana Wericha a Jiřího Suchého) a autory většiny příspěvků byli členové redakční rady. Nadále přetrvávaly vazby k divadlu Semafor (1990-91 existoval vedle Jonáš-klubu i Semafor-klub, vydávající vlastní časopis Semaforum), jádrem časopisu byly záznamy rozhovorů s významnými osobnostmi domácí kultury, vědy a politiky na klubových besedách: původní okruh „spřízněných“ osobností rozšířili zejména představitelé předlistopadového disentu. Pravidelně vycházely také rubriky kulturních tipů (původně Josef Chuchma, Jan Lukeš, Zdeněk A. Tichý a Vladimír Vlasák, později Vratislav Ebr, Ivan Hartman, Josef Herman, Radka Hrdinová, Pavel Klusák, Petr Komers aj.). Básně, písňové texty, povídky a fejetony v Jonáši příležitostně publikovali Jan Burian (1991–94 rubrika Burianova kulturní ozdravovna), Jiří Dědeček, Daniela Fischerová, Miroslav Horníček, Jaroslav Jakoubek, Jana Knitlová, Václav Koubek, Vladimír Merta, Přemysl Rut a Martin Schulz. Poslední částečná změna koncepce časopisu se uskutečnila v roce 1997, kdy převzal řízení listu okruh tradičních aktivistů klubu. Kromě informací ze Semaforu, nových textů Jiřího Suchého, záznamů z klubových večerů a některých pravidelných rubrik (záznamy rozhlasových promluv Jiřího Černého Načerno) tvoří list především pestrá „samoobsluha“ příspěvků členů a příznivců klubu (recenze knih a CD píše zejména Ivan Kott, vedle příležitostných textů se často objevují cestopisné črty).
Po celou dobu své existence Jonáš-klub průběžně vydával knihy, gramofonové desky a plakáty, byť zejména v 70. letech šlo pouze o jednotlivé počiny. Ediční program klubu vždy spojovala jména protagonistů a spolupracovníků Semaforu (S+Š, Ondřej Suchý,Taras Kuščynskyj) a Osvobozeného divadla, v 80. letech se navíc soustředil na tvorbu folkových písničkářů (Jan Burian, Jiří Dědeček, bratři Ebenové, Vladimír Merta). Kromě toho u příležitosti tzv. výročních členských schůzí (ve skutečnosti šlo obvykle o třídenní kulturní minifestivaly) vycházela zvláštní čísla a mimořádné přílohy časopisu Jonáš, sborníčky písňových textů apod. Jako zvláštní čísla Echa vyšly zásluhou editora Miloše Fikejze sborníky věnované dílu Woodyho Allena (1988) a Pavla Juráčka (1989). Ediční činnost klubu zahrnovala též putovní magnetofonové pásky, které formou zvukového oběžníku zprostředkovávaly členům záznamy klubových programů či pořadů divadel malých forem, později i videokazety apod. – K vnitřnímu životu klubu nicméně patřily i osobní a koncepční rozpory: po zrušení Jonáš-klubu v roce 1986 tak vedle „svazarmovského“ J-klubu paralelně existoval v Praze i F-klub (1987–90) a později P-klub (90. léta).
Měsíčník. – Ročníky neuváděny, v některých obdobích kontinuální číslování: JONÁŠ: 1967 (4 č., od 1. 4.), 1968–69 (po 8 č., 5–20, navíc zvláštní prázdninová čísla s názvem Mladý Franta), 1970 (9 č., 21–29), 1971 (8 č., 30–37); ČESKÝ FONOKLUB-JONÁŠ – INFORMACE: 1972 (3 č., včetně nultého, které vyšlo jako příloha Českého fonoamatéra pod názvem Jonofonáš aneb Fonojonáš, bez číselného označení), 1973 (7 č., 3–9, poslední bez číselného označení, do října); BER-DEJ: 1973 (2 č., listopad, prosinec), 1974 (8 č., 1–8), 1975 (7 č., 9–15); JONÁŠ: 1975/76–1977/78 (po 10 č., vždy od září do června), 1978/79–1984/85 (po 10 č., pravidelně dvojčíslo 9/10), 1985/86 (7 č.); ECHO: 1987/88 (8 č.), 1988/89 (10 č.), 1989/90 (7 č.); JONÁŠ: 1990/91–1999/2002 (po 10 č.); od 2002/03 (po 12 č., obvykle dvojčíslo 11/12). Dále různá příležitostná čísla, samostatně paginované přílohy, hromadná klubová korespondence, sváteční a jiné příležitostné tisky apod.
LITERATURA
Knižně: S třicítkou na krku (ed. Milena Štráfeldová, Praha, Jonáš-klub 1996).
Bibliografie: Z dějin semisamizdatu. Klub (PdF MU Brno) 1992, č. 2.